Sestry a bratři!

Všichni víme, jak neblaze na nás působí zátěž nějakého zavazadla či těžkého batohu, který nás unavuje zvláště při delší a náročnější cestě, takže se potíme, jsme unavení a možná i vyčerpaní. Fyzickou zátěž může přivodit třeba i počasí, když prší a my jsme celí mokří, když mrzne a všechno kolem klouže, když fouká vítr a opírá se do nás… Anebo nás zase jinak zatěžuje příliš mnoho práce, která nám pak dlouho trvá, způsobuje únavu a nedostatek spánku. Existuje ovšem celá řada vnitřních zátěží, které nás leckdy ochromují nebo i srážejí. Třeba taková zátěž strachu, např. z toho, že něco nezvládneme, že se něco nepodaří, z toho, jaké to zase bude doma nebo co se stane s tím či oním… Rodiny nezřídka zatěžuje nedostatek peněz, takže musí přísně šetřit, nemohou si koupit, co je potřeba, a žijí často v obavách, jestli vyjdou do další výplaty. Ale zatěžovat člověka může naopak i hodně peněz, totiž když má velké starosti o rozsáhlý majetek nebo když se z něj stává lakomec, který má pořád málo, nikomu nic nedá ani nepůjčí a druhé dokonce šidí nebo i okrádá. To už je duchovní zátěž, tedy zátěž hříchu, který utlačuje naše srdce. Ustavičně čelíme celé řadě takových zlých zátěží. Například když nás lenost drží v posteli či v křesle, ačkoli bychom měli vstávat nebo jít udělat něco užitečného; nebo nám kalí radost zhoubná závist, se kterou smýšlíme nevraživě o tom, kdo má v něčem více než my; velkou zátěží je rovněž vztek a hněv, kvůli nimž nedokážeme ustoupit, domluvit se, odpustit, smířit se, vyřešit nějaké napětí; zatěžovat nás může v neposlední řadě i zábava a spousta věcí, které užíváme, protože nás uzavírají do sebe a utvrzují v nevšímavosti, netečnosti a sobectví.

Rozumíme tedy tomu, že nás Kristus Pán v dnešním evangeliu varuje: „Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi.“ „Nestřídmost a opilství“ jsou české výrazy pro původní označení opilosti a toho, co jeho vlivem přichází na nás druhý den ráno – dvojice slov tedy vyjadřuje rozmařilost a požitkářství, kterého je tolik kolem nás i v našem životě a které nám skutečně zatěžují, ohlupují a otupují srdce. A pozemské starosti? Kdo byl je neměl… pokud však přebují, vtahují nás příliš do sebe, takže jimi zatížené srdce je stěží pozorné vůči Bohu i bližním. Prostoru pro příchod Páně je proto v našem srdci často pomálu. Snad proto jsme zpívali v odpovědi dnešního žalmu: „K tobě pozvedám svou duši, Hospodine!“ Pozvedám se z toho, co zatěžuje mé srdce, a nechám se, Pane, tebou přitahovat k tobě. Apoštol tomu přizvukuje v dnešním druhém čtení, když vyjadřuje přání: Pán „ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš“. Tedy ať nás posílí ve svobodě vůči všem zátěžím. A Ježíš sám vyslovuje v předchozí větě vzhledem k té, v níž nás varoval před zátěžemi srdce: „Vzpřimte se a zdvihněte hlavu“! Když je člověk sehnutý, zakřivený do sebe, zabořený do toho, co jej výhradně zaměstnává, nevnímá, co se děje nad ním a kolem něho, je proto více zranitelný tím, co na něj může z okolí přijít. Napřímí-li se, zpozorní. A tak se máme napřímit od těch svých zátěží, odlepit se od svého písečku, abychom byli schopni vidět Pána a chytit se ho, abychom byli připraveni na to, co může přijít. Ježíš předpovídá, že na konci časů se celý hvězdný svět zachvěje – mnohdy potřebujeme velmi otřást tím, v čem jsme se zahnízdili a k čemu jsme přirostli, co nám brání jako koule na noze v rozletu a růstu… Když přichází Pán, chce tím vším otřást, abychom v takto způsobené požehnané nestabilitě vzhlédli k němu, napřímili se a šli mu vstříc s touhou se ho držet, a tak vyváznout ze všech zátěží.

Naši adventní přípravu letos bude připomínat a inspirovat Svatá brána, jejíž podoba je znázorněna také na velké nástěnce na kraji presbytáře farního kostela. V Římě jsou čtyři takové Svaté brány, které jsou ovšem běžně zazděné. To působí zvláštně: brány či dveře děláme přece proto, abychom je mohli otevřít a jimi projít. Těmito branami však nesmí nikdo procházet, jedině v jubilejním roce, v němž mají poutníci jedinečnou příležitost projít těmito branami,  a vstoupit tak pokáním do prostoru Božího milosrdenství, odpuštění a přijetí. Na počátku jubilea 24. prosince bude zeď takové Svaté brány zbourána a papež sám otevře jednu z nich, v bazilice sv. Petra. Pro náš adventní program může otevření těchto zazděných bran znamenat připomínku toho, co potřebujeme v sobě zbourat, odstranit a odhodit. Pokud se má, Pane, v mém životě něco užitečně zachvět, potom tedy zbourej všechny zátěže mého života, ať můžeš projít ty do mého srdce a já vstoupit do toho tvého! Každý týden i den můžeme s pomocí natištěných adventních výzev a inspirací uskutečňovat toto smýšlení a vstupovat do Boží blízkosti.

V jedné písni bratří Ebenů se zpívá o horkovzdušném balónu, který letí vzhůru, když se odhodí pytle s pískem a nažhaví všechny hořáky. V další sloce se pak nenásilně přechází k naší duši, která také potřebuje odhodit všechny zátěže a nažhavit, aby vzlétla vzhůru (https://www.youtube.com/watch?v=ChFLMRvalfg). Jednak tedy je nutné ono odstranění překážek. Ale to by bylo málo. Ještě je potřeba něco aktivně tvořit, do něčeho dorůst, zaplnit prázdná místa srdce. To je ono nažhavení srdce, abychom mohli vzlétnout do Pánovy blízkosti. Apoštol nás k tomu dnes vybídnul slovy: „Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem.“ Rozhojňovat lásku k blízkým i vzdáleným – to  je cesta za Pánem! A nakonec svatý Pavel zdůrazňuje, ať vynikáme ještě více v tom, co se v nás líbí Bohu. Ještě více! Bratři a sestry, kéž nás začátek adventní doby nažhaví k tomuto růstu dobra a lásky na denních cestách života a rozhoupe k odhození všech zátěží, které nám v tomto duchovním rozletu brání!