Jak bylo na pouti?

To je otázka, kterou snadno a často slyší ten, kdo se vrátil z nějaké poutní cesty, zvláště cesty neobvyklé, dlouhé, náročné, exotické, předem ohlašované, intenzivní atd. My jsme v sobotu 31. srpna vyrazili s farníky na pouť do Rajhradu a do Tuřan – jistě tyto názvy nenasvědčují, že by se jednalo o jakkoli oslnivou a atraktivní cestu. Ale možná právě proto bude užitečné se za prožitou poutí trochu ohlédnout, aby se o ní mohli dozvědět ti, kteří se hned třeba na potkání neptají, ale naše poutí prožitky je zajímají.

Byla to moje první poutní cesta s novou farností. Ve svém minulém působišti jsme jezdívali na poutě pravidelně, a tak jsem byl rád, že ještě v prvním měsíci mého nového farářského působení jsme vyjeli na toto jednodenní putování. Cílová destinace byla pro mne zajímavá: v Rajhradě jsme nebyl už léta, a byl jsem proto zvědavý na místa, která jsem si už příliš nepamatoval.

Cesta proběhla za ranního poklimbávání v autobuse hladce a pokojně. Trošku nám ji protáhla uzavírka poslední ulice vedoucí ke klášteru, kvůli které jsme museli podstoupit patnáctikilometrovou objížďku po nepříliš přívětivých vozovkách, zvláště pro autobus… Pan řidič měl aspoň postaráno o neotřelou trasu a my jsme stihli v pohodě se domodlit růženec.

Na místě jsme hned zamířili do opatského chrámu sv. Petra a Pavla. Tuto barokní perlu nechali benediktini, kteří klášter obývají od 11. století, vystavět v 18. století na místě dosavadní románské svatyně podle plánů věhlasného stavitele Jana Blažeje Santiniho. V průběhu dlouhotrvajících prací celý projekt sice poněkud zjednodušili a omezili, i tak se ovšem jedná o velkolepý a nádherný barokní prostor, který nás uchvátil navzdory zastřené velké stropní fresce v hlavní lodi, která byla skryta pod lešením. V tomto chrámu jsme prožili mši svatou ke cti Panny Marie, jak tomu v naší katolické tradici o sobotách bývá. Při mši svaté s námi byli také mniši z přilehlého kláštera, kteří, jak jsme s překvapením zjistili, nemají mezi sebou ve své řeholní komunitě kněze, takže jsou vděčni za každou mši svatou, která se v jejich klášteře slouží. Po bohoslužbě nás místní převor bratr Naum provedl kostelem a seznámil nás stručně s jeho bohatou výzdobou. Mne, který má narozeniny 6. srpna, velmi potěšilo, že na fresce presbytáře je zobrazena událost proměnění Páně, kterou si v církvi připomínáme (kromě 2. neděle postní) právě 6. srpna. Jistě si každý v tom množství freskových výjevů, obrazů a soch našel něco, co ho zaujalo (např. tenisovou raketu na jedné z fresek). Myslím, že pro nás, mariánské poutníky tohoto dne, byla oslovující i krásně opravená kaple Panny Marie na pravé straně kostela. Benediktini jsou velkými ctiteli Matky Boží a také v Rajhradě se Madona po staletí zbožně uctívá.

V 11 hodin na nás čekala prohlídka kláštera, při níž jsme prošli mnohé místnosti, zařízené jako muzeum památníku písemnictví, a především dochovanou knihovnu s mnoha sbírkovými zajímavostmi. Po 12. hodině jsme stihli ještě nakoupit různé suvenýry a upomínky v místním benediktinském obchůdku, který pro nás mniši vstřícně nechali otevřený i přes zavírací čas.

Po obědovém posilnění jsme vyjeli (opět objížďkovou oklikou) na druhý konec Rajhradu, kde se na mírně vyvýšeném místě rozkládá klášter sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova. Tato kongregace vznikla za první světové války s cílem nést těžkosti a bolesti života ve spojení s Ježíšovou láskou k lidstvu, a tím těšit Pána v jeho tolik neopětované lásce k nám a modlit se na usmíření tolika hříchů lidstva. Současně sestry pečují o potřebné, čímž prakticky uskutečňují touhu po zmírnění utrpení a ochotu pomáhat lidem v obtížích. Klášter byl velmi zasažen na sklonku druhé světové války a po určitých opravách zrušen v roce 1950 komunistickým režimem. Dnes jsou sestry opět zpátky, ačkoli v mnohem menším počtu, a starají se o nemocné a postižené v přilehlém ústavu. Přivítala nás usměvavá a rázná řeholnice, která nás provedla klášterem, a otevřela nám prosvětlený, čistý a opravený kostel Srdce Ježíšova. Dostali jsme velkoryse darem knihy o zakladatelce kongregace a po modlitbě a prohlídce odjížděli autobusem do Tuřan.

Toto poutní místo s kostelem Zvěstování Panny Marie je jedním z nejstarších na Moravě. Vypráví se, že sošku Panny Marie, kterou sem přinesli podle podání už svatí Cyril a Metoděj, zbožní místní křesťané ukryli při velkomoravských válkách. V roce 1050 ji pak objevil místní rolník v růžovém trní, a tak byla na tomto místě postavena kaple a později velký barokní kostel. Pomodlili jsme se u Panny Marie s vírou, že ona, sama neporušená trním hříchů, se ve své mateřské starostlivosti nebojí ostnů našich vin a všemožných problémů a trápení, ale že ji právě v tomto častokrát lidsky neprostupném houští můžeme s touhou hledat a s tichou radostí nacházet. Poklekli jsme před eucharistickým Ježíšem v krátké adoraci a svěřili Pánu své drahé, blízké a potřebné. Po prohlídce okolních kapliček jsme už vyjeli na cestu domů. Cestou jsme také zpívali nějakou tu mariánskou píseň, ale bylo mi (bohužel až) po skončení zájezdu řečeno, že při dřívějších zájezdech zpívali poutníci více. Což jsem uvítal a přislíbil, že příště určitě zařadíme širší a delší pěvecký poutní repertoár. Vždyť „písní budu slavit Boží jméno“ (Ž 69,31), slibuje už starozákonní žalmista; a jako věřící se rádi právě svými hlasy obracíme na Pána i na jeho svaté, abychom své srdce snáze otevřeli jejich přítomnosti a sjednotili se ve společné modlitbě.

Poutní den byl krásný nejen počasím a prohlédnutými místy, ale také a neméně právě společným putováním s těmi, kteří dali svůj čas Pánu a svěřili mu vše potřebné rukama Panny Marie. Těším se na další poutní cesty. Míst, která můžeme objevovat a takto zbožně navštívit, je totiž na naší krásné Moravě celá řada! Tak příště neváhejte a jeďte s námi!

P. Vojtěch Janšta