Homilie na 24. neděli v mezidobí B
Sestry a bratři!
Sdělovací prostředky přinášejí zprávy o lidech, kteří odmítají kvůli akutní hrozbě vysoké vody opustit své bydliště. Je asi pochopitelné, že se někomu nechce do nejistoty jakéhosi polovičního bezdomovectví. Z druhé strany je ničivá povodňová vlna mnohem horší než ono přechodné bydlení v nekomfortním bezpečí. Jenže ty domácí jistoty bývají silnější, ve spojení s neochotou opustit to, co je mi drahé, ať už dům nebo třeba psy či kočky. A tak je pro některé jaksi vnitřně jednodušší uvěřit, že s tou vodou to nebude taková hrůza, že vlastně kdoví jak to je s těmi zprávami, nebo rovnou, že ty hrozby jsou vymyšlené, protože nás chce někdo ovládat a likvidovat. Neochota připustit si nevyhnutelné těžkosti pak přivádí takto smýšlející a jednající lidi na pokraj nemalého nebezpečí i ohrožení života.
Tyto postoje nám mohou přiblížit počínání apoštola Petra v dnešním evangeliu. Slyšeli jsme jeho jasnou a přímou odpověď na Ježíšovu cílenou otázku: „Za koho mne pokládáte vy?“ Petr vyznává Ježíše jako Mesiáše, tedy očekávaného zachránce. Tato úloha byla v myslích Ježíšových současníků spojena s velkou mocí a slávou, obnovou země, Jeruzaléma a vlastně celého světa. A tak chápeme, že byl Petr nemálo překvapený, když Ježíš začal najednou hovořit o tom, že „bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých“. Proč by měl mesiáš takto trpět a být zcela zlikvidován? Petr tomu nechce uvěřit, nechce vzít tuto zprávu vážně – podobně jako ti, pro které je těžké čelit zvěsti o nebezpečné vysoké vodě… A tak chce Ježíšovi jeho plány rozmluvit. Ale Ježíš odpovídá velmi razantně: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“ Satan vystupuje v Ježíšově životě jako pokušitel a svůdce. A také Petr zde vystupuje v roli Ježíšova pokušitele, protože ho chce svést z naznačených Božích cest, a tak vlastně zamezit záchraně. Šíří-li někdo zvěsti o tom, že s tou povodní to nebude tak hrozné a že se vlastně nemusíme obávat, je to pokušitel, protože svádí své spoluobčany a vystavuje je nebezpečí. Apoštol Petr i současní odpůrci evakuace nechtějí uvěřit, že nabízená cesta je tou nejlepší, že je to cesta záchrany.
Ježíš nás ovšem nechce nechat v nebezpečí smrti a hříchu, a tak nás táhne k záchraně, kterou je třeba vykonat – skrze kříž. Bůh nezametá věci pod koberec a netváří se, že problémy nejsou. Naopak jde jim vstříc a čelí jim láskou tak, že je bere všechny na sebe. To, co člověk pokazil a čemu se chtěl vyhnout, tomu on jde směle v ústrety, i když ví, že to bude velké utrpení a že ho to lidsky zničí. To je moudrost kříže, které Petr ještě pramálo rozuměl.
Nicméně i pro nás je snadné vyznávat Ježíše jako Spasitele, když nás to nic nestojí… Jakmile to však po nás vyžaduje určitou oběť, sebezřeknutí, zápas a ztráty, máme sklon se tomu jako Petr umně vyhnout: přesvědčujeme pak sami sebe, že tohle není tak nutné a že to vlastně zvládneme cestou dosavadního pohodlí a navyklé průměrnosti. Ale Ježíš je neoblomný, říká dnes zástupům: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“
Zapřít sám sebe – to znamená nezapřít Krista, ale postavit ho výše než své vlastní touhy a představy. Pokud na vrchol všeho cpeme to, co je podle nás, Krista zapíráme a nenásledujeme ho. Vzít svůj kříž – to znamená brát všechny možné těžkosti vážně s tím, že je mohu nést spolu s Kristem, že se jim nemám vyhýbat, protože podivuhodně vedou ke spáse, k pročištění, k osvobození od vlastní samolibosti a soběstačnosti…
A zachránit svůj život tím, že ho ztratíme? Snad je tato představa vzata z antických bájeslovných příběhů, v nichž jsou kritizováni ti, kteří se v bitvě dávají na útěk s vyhlídkou, že si zachrání život, čímž ovšem vystaví svá záda protivníkovi, který je může snadno zasáhnout. Naopak ti, kteří se nevzdávají a ztrácejí svůj život ve statečném boji, si získají slávu hrdinů, která nehasne. Nám nejde o pěvecké ódy antických bájí, ale o věčný život, o Kristovo vítězství v nás! I uprostřed povodní je zřejmé, že kdo si chce zachránit svůj život, tedy to, co má kolem sebe a čím žije, může jej ve vlnách přebujelých vod snadno ztratit. Naopak kdo se neohlíží zpět jako Lotova žena a umí ztratit to, co opouští, zachrání si mnohem více. Kéž by toto uvažování stálo v základu naší touhy po věčném životě s Bohem!
Apoštol Jakub nám dnes připomněl proslulá slova o tom, že víra bez skutků je mrtvá. Tedy víra, která sice vyznává Krista, ale neosvědčuje se v realitě života. Jestliže dnes se svatým Petrem prohlašujeme, že Ježíš je náš Spasitel a zachránce, kéž tomu odpovídá rozhodné jednání, které statečně nese obtíže, zapírá sebe, a ne Krista, a umí z lásky ztrácet pro Boha a pro bližní. Právě tehdy přestane být naše víra mrtvá.
Koncem srpna propukly v Bangladéši silné povodně, které postihly 5 milionů lidí. Lidé mají hlad a potřebují jídlo, léky, lékařskou péči a pomoc, aby mohli znovu začít svůj život, protože většina z nich žije v chudobě. Bangladéši žije až 170 milionů lidí rozdělených do 64 okresů, z nichž 14 je nyní zaplaveno vodou. V zaplavených domech žije asi 1,2 milionu občanů a mezi nimi je 200 tisíc dětí. Další jsou starší a velmi zranitelní. Tisíce domů bylo poškozeno, pole a úroda zeleniny byly zničeny, drůbežárny byly zcela smeteny, stejně jako ryby. Všechny subjekty dělají maximum, počínaje Caritas Bangladéš, která poskytla přístřeší pro 5 000 lidí a potraviny pro 18 000 lidí. Pokračuje pomoc mnoha nevládních organizací a OSN; studenti vybrali asi 600 000 eur na nákup léků. Dalo by se udělat více, ale je potřeba 1,5 milionu dolarů: na to přispěje Bangladéšská biskupská konference symbolickým darem 25 tisíc dolarů.[1] Vidíme, jak Bohem dopuštěné lidské utrpení vyvolává pomoc a solidaritu – co by naše křesťanská láska byla bez těchto různých výzev? Pán ví, co nás probudí a pobídne ke spáse – jsme schopni to vnímat tehdy, jestliže máme „na mysli věci božské, a ne lidské“: nejen sebe a svou záchranu, ale Boží království a spásu všech.
Sestry a bratři, nechtějme uvíznout v průměrnosti pouhého křesťanského slovíčkaření, ale vydejme se za Pánem v opravdové šlechetnosti ducha. A věřme, že to, co na nás dopustil těžkého i v těchto dnech, je cestou k růstu nás i druhých pro věčný život. Stačí, když se ho nespustíme!
P. Vojtěch Janšta
[1] Srov. https://www.vaticannews.va/cs/cirkev/news/2024-08/banglades-arcibiskup-z-dhaky-pres-milion-lidi-v-zaplavenych-do.html [14. 9. 2024].