Sestry a bratři!

Země obíhá kolem Slunce společně s ostatními planetami. Tak to známe už ze školního vyučování. Asi také víme, že po patnáct století byli lidé přesvědčeni o jiné pravdě: totiž že Slunce s Měsícem a ostatními planetami obíhá kolem Země! Tak to shrnul jistý Ptolemaios v 1. století po Kristu a tato představa se držela i ve vědeckých kruzích až do 16. století. Teprve potom začali astronomové objevovat, že vesmír vypadá poněkud jinak. Ale šlo to pomalu. Ptolemaiovo řešení se totiž velmi dobře shodovalo s pozorováním toho, co se děje na obloze: Slunce vidíme pohybovat se, Zemi nikoli. Jenže není vše takové, jak se navenek a z určitého pohledu jeví. Je potřeba proniknout do hlubších souvislostí. Pak nám chybný model bude více a více skřípat a nebude pravdivě odrážet realitu.

Podobně velmi jasnou hypotézu vymyslela a vyslovila Marie Magdalská v dnešním evangeliu. Zdálo se to být zcela zřejmé: otevřený hrob časně ráno ještě za tmy – co to může znamenat jiného, než že někdo vniknul násilím do hrobky a Ježíšovo tělo prostě odnesl? A tak Marie na základě pozorování vysloví tuto domněnku a jde ji zvěstovat apoštolům. Petr a ten druhý učedník přicházejí všechno ke hrobu prozkoumat. A zjišťují, že tady něco nehraje: proč by ležely v hrobce pruhy plátna? Copak by někdo mrtvolu odbaloval? Proč je rouška složená zvlášť na jiném místě? Copak zloději po sobě uklízejí? V hrobě to totiž vypadalo, jako by někdo vstal a po sobě si ustlal. Mariina hypotéza o odnesení těla přestává stačit, není přesvědčivá, něco tu nehraje. A ten druhý učedník pod dojmem toho, co vidí, uvěří. Ačkoli nerozumí Písmu, že Ježíš musel vstát z mrtvých, věří, že zde nešlo o lidské svévolné jednání, ale o působení Boží moci.

Sestry a bratři, od počátku existovaly výklady a vývody, že Ježíš nevstal z mrtvých, že jeho tělo někam zmizelo, že učedníci jaksi vnitřně a společně prožili, že Ježíš je duchovně s nimi, že dokonce Ježíš byl v hrobě oživen a z hrobu byl odnesen živý… Žádná z těchto hypotéz nakonec není věrohodná – naopak, všechny jsou křečovitým projevem neochoty uvěřit, že Bůh může tak zásadním způsobem proměnit smrt, náš svět, zlo, tragédii hříchu. Kristovo zmrtvýchvstání se naopak stávalo stále věrohodnější, bylo potvrzováno setkáními se Vzkříšeným Pánem a zkušenostmi tisíců věřících z živým Kristem. Víra ve vzkříšení je nějak vnitřně logická a nádherně zapadá do křesťanského poselství o milujícím Bohu. I vzhledem k rozšíření křesťanské víry je nejsmysluplnější zdůvodnění, že Ježíš opravdu z mrtvých vstal. Naše víra se výborně hodí do našeho života. Jen vyžaduje krok od pouhých pláten, tzn. od vnějších znamení k vnitřní realitě vztahu s živým Pánem. Bez vzkříšení je celý náš život velmi nepřesnou hypotézou skřípající na každém kroku. Být velikonočními lidmi znamená žít z oné skutečnosti Boha, který je větší než smrt a hřích a který je ustavičně s námi.

Proto je potřeba pohlížet na realitu správně – nejen jak se věci jeví navenek, na první pohled, ale jaké jsou v Božím pohledu. Apoštol Pavel nás dnes pobídnul ve druhém čtení: „Usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici.“ To je vnitřní realita, která dává správně pohlížet na všechno, co se kolem nás jeví a děje a odehrává! To od nás křesťanů také vyžaduje vnitřní pravdivost, která dává soulad mezi tím, co žijeme s Bohem, a tím, jak jednáme a projevuje se navenek.

V této souvislosti bych vám rád nabídnul vysvětlení toho, proč se v našich kostelích nyní na Velikonoce objevují všude voskové svíce a naopak mizí ty plastové obaly s vnitřní nádobkou na olej. Liturgie – tedy naše bohoslužba – má být pravdivá: má vyjadřovat to, co se vnitřně opravdu odehrává. Naším nebezpečím je navenek něco ukazovat a vnitřně být úplně někde jinde – vždyť přece stačí, jak to vypadá… Proti tomuto pokušení musíme stále bojovat. Když se přede mší svatou obleču a upravím v sakristii, častokrát si položím otázku: A co duše? Je připravena aspoň tak jako vzhled? V bohoslužbě má být vše pravdivé, autentické, nepředstírané: živé zpěvy, a nikoli reprodukovaná hudba; živé květiny, a nikoli umělé napodobeniny – vždyť živá květina, která je uřezaná a věnovaná právě a jenom pro Boha, je obrazem našeho úplného odevzdání Kristu. Dali byste někomu k narozeninám či např. jako odměnu za koncert umělou květinu? Umělost je známkou úspornosti, která šetří na projevech lásky. A podobně je tomu se svícemi: když se stravuje tím, že živí plamen, připomíná nám oběť Krista, který se pro nás strávil až k smrti, a také naši oběť, s níž dáváme Kristu všechno na oltář. Plastová roura, která napodobuje svíci, se nestravuje – předstírá, že je svící, a ve skutečnosti není, pouze vypadá jako svíce… Právě tak bychom mohli říci: vždyť stačí, že jako křesťan vypadám – co je uvnitř, není důležité… „Copak ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek?“ (Lk 11,40), ptá se Ježíš farizeů – a tato otázka míří do církve všech dob. Ano, je jednodušší pořídit plastovou náhražku; ale pravdivé to není ani trochu. Přiznejme si, že tyto náhražky, ať už květinové nebo svíčkové nebo i jiné, pořizujeme pro svou pohodlnost; nebo proto, že se zdráháme investovat o něco více peněz. Pohodlnost a levný provoz však nikdy nesmějí být vůdčím kritériem naší bohoslužby – vzpomeňme na Marii, která drahý olejem maže Ježíšovi nohy (srov. Jan 12,3). Nejde jistě o to obalit oltář zlatem, a nemyslet přitom na chudáky bez prostředků. Ale vyváženost vztahu k Bohu vyžaduje přiměřené projevy úcty, které nás i něco stojí, vůči tomu, kterému za tolik vděčíme a který je smyslem a středem našeho života.

Sestry a bratři, kéž nás dnešní oslava pobídne k vnitřní opravdovosti víry, s níž nezůstáváme u vnějšího a povrchního zdání. Kéž naše vnější projevy víry odkazují na to, co prožíváme uvnitř – ne že bychom museli být duchovně dokonalí… spíše jde o ochotu propojovat vnější projevy s vnitřním životem. Kéž jsme velikonočními křesťany – tedy těmi, kteří se hlásí k realitě Kristova vítězství a jeho přítomnosti celým svým životem!