Sestry a bratři!

Mnozí se mě v posledních dnech ptají: „Otče, jak bylo v Římě?“ Co myslíte, že jim odpovídám? „No krásně…“ na tolika svatých místech! Ale na druhou stranu jsem byl velmi rád, že jsem odložil kufr, schoval cestovní pas, nazul domácí přezůvky a vyspal se ve své posteli – ocenil jsem potřebu stabilního domova. Jistě, každá pouť nás současně vyučuje a utvrzuje v tom, že náš domov je na věčnosti, že všechno to pozemské je pouze dočasné. K tomu je ovšem třeba dodat, že opravdu doma jsme u Pána, v jeho srdci – a tím, že on přebývá v tom našem. To je podstata duchovního života.

            O usazení doma pojednávalo také dnešní první čtení. Hospodin v něm Jozuovi praví: „Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu.“ Co to znamená? Izraelci jsou na prahu zaslíbené země, do níž se chystají vstoupit, a přestávají tedy být otroky vyvedenými na poušť. Hanba egyptského otroctví a nesvobody je z nich sňata. Izrael se stává lidem se svou zemí, s domovem a s Hospodinem. Je výmluvné, že právě tehdy přestává padat mana – dočasný pokrm na cestu putování pouští. Lid jí poprvé z úrody té země – to znamená, že už jsou doma, vše prozatímní ústí do trvalého. Pro nás je toto putování z Egypta do Kanaánu obrazem přechodu z otroctví hříchu a jeho hanby do svobody Božích dětí. Tento proces nádherně a výmluvně zachycuje Ježíšovo podobenství z dnešního evangelia.

            Mladší syn požádá svého otce o podíl z majetku, aby ho měl pro sebe – toto neurvalé nakládání s dědictvím za otcova života odkazuje na odvěké pokušení lidstva, které se s ním táhne už od rajské tragédie: totiž že mi bude lépe bez Boha než s ním – ano, využiji je dary, ale bez vztahu k němu, který mě vlastně omezuje. Tak ostatně pokouší Satan i Ježíše na poušti, když ho ponouká, aby z kamenů učinil chleby – jinými slovy aby sám bez Boha zařídil, co je potřeba. Dávat všechny možné dobré dary a skrývat jejich Dárce je ďábelské počínání, protože člověka obrací k němu samému a k pýše vlastní soběstačnosti.

            Takové jednání nutně dopadá zle: syn se dostává v cizí zemi až na dno. Zde ovšem má ve své bezvýchodné situaci dvě možnosti: 1. Může pokračovat ve své dosavadním směru beze změny – např. může krást ty lusky, které mu nikdo nedává, a všelijak bezdomovecky se protloukat životem, nadávat na všechny kolem a obviňovat celý svět, jen aby se nemusel sám změnit. 2. Anebo si může přiznat své hříchy i s jejich důsledky, což není vůbec snadné a představuje to nejdramatičtější moment celého vyprávění. Vzpomeňme, jak v Egyptě Mojžíš vyřizuje ujařmenému lidu Boží zvěst o záchraně a vysvobození, ale pro malomyslnost ducha a těžké otroctví lid Mojžíše neposlouchá (srov. Ex 6,9). Avšak poté, co Mojžíš začal dělat z Boží moci velké divy a rány dopadaly na Egypt, naděje Božího lidu na záchranu se probudila a sílila. A tak i tento zkrachovalý syn přemítá: „Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba a já tady hynu hladem.“ Probouzí se v něm dosavadní zkušenost s dobrým a štědrým otcem, který ho může zachránit, a tento obraz nakonec zvítězí: rozhodne se k návratu. Ano, u Boha je lépe: dává nadbytek, rozsévá plnými hrstmi. Ačkoli důvody návratu marnotratného syna jsou zpočátku zištné – aby neměl hlad – přece se dává do pohybu, a to Bohu pro naše obrácení stačí.

            Nyní nastupuje vrcholná scéna celého příběhu: setkání syna s otcem. Otec vybíhá svému synu naproti, jakmile ho spatří. Ano, Bůh nás nenechá jít celou cestu zpět, koná pokání za nás! Stačí mu, co jsme schopni ujít, zbytek ujde za nás on. A když syna potká, obejme ho a políbí. Tento moment velmi působivě vyjadřuje jedna malba italského barokního malíře Pompea Batoniho (viz obrázek níže): otec svým bohatým pláštěm přikrývá polonahého syna, která se choulí v postoji modlitby do otcovy náruče. Ano, Otec přikrývá hanbu našich hříchů, hanbu egyptského otroctví. A co je zásadní: nyní, když syn přichází domů, přestává to, co je prozatímní, a nastupuje to, co je trvalé – to znamená: končí dočasné bludné putování bez Otcovy náruče a začíná domácí objetí v náruči ustavičně blízkého a milosrdného Otce. Zde se dotýkáme něčeho zcela zásadního: na cestě našich útěků do otroctví hříchu nám chybí především láska. Tu dostáváme, když jsme doma, v obuvi a s prstenem synovské důstojnosti, s prvními, a tedy nejlepšími šaty Božího vyvolení.

            A právě v síle tohoto objetí je syn schopen sdělit otci svou omluvu – nicméně nestihne ji doříct celou. Otec ho přerušuje právě předtím, než má říci: „Přijmi mě jako jednoho ze svých nádeníků.“ Bůh si nenechá od nás provinilců, jak má být milosrdný – on naše představy a návrhy neskonale převyšuje!

            Uvažme však, co by se asi stalo, kdyby onen mladší syn nepotkal nejprve svého otce, ale svého staršího bratra… Naštěstí Bůh je vždy rychlejší ve svém milosrdenství… ale někdy mu jeho cestu lásky osudově zkřížíme. Starší bratr sice žije s otcem, ale dosud nepochopil, nezakusil jeho lásku. Je tedy od něj vlastně mnohem dál než ten mladší; je kdesi na cestě, mimo domov, není v otcově náruči – a co je nejhorší: neví o tom.

            Bratři a sestry, kolik v našich vztazích chybí lásky! Ano, jsme doma, jsme spolu – v lepším případě – ale toho, čím se má především vyznačovat domácí prostředí, je žalostně málo. Více mluvíme, poučujeme, kritizujeme a napomínáme, než objímáme, přijímáme, odpouštíme… Tolik lidí zoufale nemá, hledá a potřebuje lásku! Nedivme se proto: takové děti, vyrůstající s blízkými, ale bez jejich dostatečné lásky, pak podobně jako starší syn nechtějí „jít dovnitř“ – domů, do svých vztahů, do církve, do vztahu k Bohu… Jsou tvrdí a neúprosní, jako byli na ně tvrdí rodiče, učitelé, šéfové, kolegové, kněží a všechny možné autority… Třeba si uchovají určitou věrnost a morálku, ale jsou vlastně nešťastní. Máme-li být opravdu doma, je potřeba si prokazovat tato objetí, přijetí, přikrytí hanby, za kterou se stydíme. Boží slovo nás dnes zve, abychom prožili Otcovo objetí. Tak nám to vyjevuje náruč ukřižovaného Ježíše, tak nám to zvěstuje rozhřešení při svaté zpovědi, tak nám to nabízí eucharistické svaté přijímání – u Pána jsme doma a on je doma u nás, jak se zpívá ve sloce jedné postní písně: „Nebe chceš mít v srdci chudém, my dva spolu jedno budem.“ A v odpovědi žalmu nás svatopisec svolává a vybízí: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.“

            Pak teprve můžeme mít sílu a schopnost obejmout ty druhé vedle sebe. Často si vybavuji a také zmiňuji zkušenost, o které vyprávěla MUDr. Viola Svobodová ze své dlouholeté praxe v paliativní medicíně – při doprovázení nemocných lidí na sklonku života. Přivezli k nim jednoho malíře obrazů, který v důsledku své smrtelné nemoci ochrnul od krku dolů. A tak vykřikoval do svého okolí: „Už tu k ničemu nejsem, nic nemůžu dělat, už mi něco píchněte…“ A tahle paní doktorka k němu přistoupila a říká: „Vy můžete dělat ještě mnoho!“ „Co tím myslíte?,“ otázal se muž překvapeně. A ona pokračuje: „Můžete milovat.“ Malíř se zasmál, protože si to nejprve vyložil a představil po svém, ale pak zvážněl a řekl: „Prosím vás, mohli byste mi sem zavolat moji dceru? Já jsem jí asi nikdy neřekl, že ji mám rád.“ Zavolali ji. Nebyli u tohoto jejich setkání. Ale paní doktorka potvrzovala, jaký viděla propastný rozdíl mezi ženou, která vcházela na pokoj, a tou, která vycházela – byla jakoby znovuzrozená. Otec, který ji už pro svou nemoc nemohl obejmout, dokázal několika slovy vyjádřit to, co proměnilo nejen tvář, ale i srdce milované dcery, která slyšela vyznání lásky od svého otce až krátce před jeho smrtí.

            Sestry a bratři, apoštol Pavel nám dnes zvěstuje, že „Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou … a nás pověřil kázáním o tomto usmíření“ – máme tedy sdělovat světu to, co od něj přijímáme. Ano, jsme doma v objetí Pána, ne na bludných cestách hříchu, jsme poutníci naděje směřující k věčnosti a už nyní spočívající v Otcově náruči jako milované Boží děti s důstojností synů a dcer, kterou nám nikdo nemůže vzít. Při dnešní radostné neděli čerpejme z tohoto Božího domova a kažme o něm světu tím, že se o toto Boží objetí budeme dělit s druhými, kteří potřebují i naši lásku!