Sestry bratři!
Každý z nás už v životě určitě něco hledal: klíče, mobil, brýle, zuby, oděvní doplňky nebo třeba správnou cestu. Ne vždy ovšem najdeme snadno to, co hledáme. Zakusili to Josef s Marií, když marně hledali po tři dny svého sotva odrostlého synka v davech lidí na poutním svátku v Jeruzalémě. Překvapivě pak na ně působila reakce samotného Ježíše, který na jejich otázku: „Dítě, proč jsi nám to udělal?“, odpovídá udiveně: „Proč jste mne hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni to nepochopili, dodává evangelista. Ježíš totiž vstupoval svým věkem do náboženské dospělosti, jak to chápali Židé. A tak se v Ježíšovi víc a více „probouzí“ jeho božství, dosud navenek skryté v jeho rostoucím lidství. A tak zůstává se svým Otcem v jeho chrámu – tam, kde byl Bůh Izraele nejvíce „doma“ mezi svým lidem. Kde jinde by měl zůstat! V tom máme skrze víru církve mnohem jasněji než Ježíšovi rodiče, kteří byli svědky teprve začínajícího rozpuku Kristova božského působení.
Přesto i my Ježíše často marně hledáme tam, kde není – pokud ho tedy vůbec hledáme… Hledáme ho totiž po lidsku: ve všech svých záležitostech, plánech, úkolech, pracích, dobrých skutcích, úspěších, činnostech v rodině nebo v církvi… A ne že by tam nemohl být! Zní to logicky, dokážeme si to odůvodnit, vždyť se to po nás chce, kdo jiný to udělá… a snad se i divíme, že se tam s Ježíšem nepotkáme – že je jakoby někde jinde: „Co jsi mi to, Ježíši, udělal?“, může znít i naše výčitka, když Krista nezakusíme v tom, co nás trápí nebo kde si nevíme rady… A on i nám odpovídá: „Copak jste nevěděli…“ Copak nevíte, že chci vstoupit na prvním místě do vašeho srdce? Že mě máte hledat především v tichu a v modlitbě? A ne „mezi příbuznými a známými“ jako Josef s Marií? Že vztah lásky potřebuje překonat všechny vaše překážky shonu, strachu, roztěkanosti a povrchnosti? Že jsem k nalezení tam, kde je můj příbytek ve svatostánku? Kde na vás čekám ve svátostech? Kam sestupuji při mši svaté? Jistě na nás čeká i v bližních, které máme milovat a jim sloužit… ale bez toho spojení s ním v chrámu vlastního srdce se všechno ostatní pokřiví, zklame a třeba i znechutí… Ježíš měl bytostnou potřebu setrvat déle, zůstat u Otce… Ó, bratři a sestry, kéž by tohle byla touha našich srdcí na prahu Svatého roku!
A tak nyní, prosím, přijměte několik konkrétních farních inspirací pro začínající Svatý rok:
1. Maria s Josefem našli Ježíše v chrámě. Mám touhu od počátku svého působení zde ve farnosti, aby mohl být kostel otevřen, a tak zpřístupněn každodenně těm, kteří v něm budou nacházet Krista – ve svatostánku a na místě, kde se shromažďuje církev. Pracujeme nyní na tom, aby byla uvedena do provozu patřičná ostraha prostoru kamerami a aby byl aktivován bezpečnostní systém. Počítám s tím, že během ledna bychom najeli na zkušební režim, který by pak přešel v trvalé otevření bočního vchodu kostela od rána do časných večerních hodin. O postupu celé akce vás budu informovat.
2. Papež František nás pro tento Svatý rok nazval „poutníky naděje“. V této vánoční době se máme podobat pastýřům, kteří na Boží pokyn nechají všeho a jdou s nadějí za narozeným Kristem. A během roku budeme připravovat několik společných poutí, malých či větších – bohužel nikoli do Jeruzaléma po vzoru Svaté rodiny ani do Říma, ale na jiná místa spojená s odpustky a s tolikerou zkušeností církve s nalezením Pána a jeho Matky.
3. Jakýsi poutní charakter má i přinášení darů ke mši svaté při obětním průvodu. Více jsem o tom napsal ve vánočním čísle Okénka. Zde jen zdůrazním, že právě ten, který úmysl mše svaté zadává, má přistoupit k oltáři zástupně za všechny účastníky s tím, co vkládá do mše svaté – aby se v tomto úmyslu mohl spojit s knězem i s ostatními věřícími. V tom je naše veliká křesťanská naděje, že Pán vstoupí svou eucharistickou láskou do všeho, co mu s důvěrou odevzdáme. Proto od 1. ledna se budou přinášet dary k oltáři při každé mši svaté. Nemáte-li nikoho k sobě z rodiny, jistě vám ochotní farníci pomohou – prosím tímto všechny o pozornou vnímavost.
4. Existuje jedna oblast života, v níž bychom Krista nejraději nehledali – a to jsou naše hříchy, slabosti a prohry. Právě ty bychom nejraději popřeli, vytěsnili nebo zlehčili, protože nás trápí. Je to však prostor pro zvláštní Boží navštívení: Kristus ukřižovaný nás zve, abychom jej hledali právě v těchto svých pádech. Právě tam jde Ježíšovi o věc jeho Otce: o smíření nás všech s Bohem. A jubilejní brány vyjevují tuto příležitost vstoupit do náruče Božího milosrdenství, pokáním očistit své srdce a úmysly a v síle Boží nastoupit cestu obrácení. Jde také o rozměr našich vztahů: nelpět na svých předpojatostech, vystoupit ze svého strachu a znechucení, podat ruku ke smíru… V tomto smyslu plánuji i jakýsi duchovní restart naší farnosti, abychom byli v síle Boží schopni a ochotni se smířit, odpustit křivdy a překonat výčitky a nesoulady, sjednotit se a kráčet společně dál. Tak lze dnešní svátek Svaté rodiny pojmout rovněž jako pobídku vstoupit branou smíření a odpuštění do Svatého roku především u každého z vás doma: obnova manželských slibů za chvíli k tomu bude náramnou příležitostí.
5. Putování je spojeno také s určitou námahou: samozřejmě to putování duchovní, ale také to fyzické – jak je krásné, když se překonáme a vyrazíme někam pěšky, zvláště ve spojení s nějakým duchovním cílem! Proto bych vás chtěl vyzvat i k tomu, abychom pokud možno přicházeli do kostela pěšky, a nepřijížděli autem, pokud samozřejmě není důvodem velká vzdálenost, nemoc, stáří, časová tíseň, drsné počasí apod. Máme-li kostel v běžném dosahu, měli bychom využít této možnosti kráčení: jde o šetrnost k přírodě, o překonání pohodlí (zvláště u dětí, kterým neustálým vožením prokazujeme medvědí službu), o pomoc vlastnímu zdraví a v neposlední řadě o příležitost ke komunikaci: sám si velmi dobře vzpomínám na chvíle, kdy jsme jako děti chodili z kostela s rodiči pěšky, oni nám naslouchali a my si s nimi mohli povídat – prostě byli na té cestě pro nás. Rychlými a překotnými cestami autem se tato atmosféra nemůže ani vytvořit, natož pak rozvinout.
Sestry a bratři, v prvním čtení jsme dnes sledovali Annu, jak přichází jako poutnice Bohu poděkovat za vyprošeného syna a současně ho odevzdává Hospodinu. Kéž je toto počínání naším duchovním pohybem v tomto Svatém roce! Kéž dokážeme vybřednout ze svých zatuhlých pohodlností a uspěchaných vírů každodennosti a přijít za Pánem jakou poutníci naděje s velikou vděčností a současně odevzdaností celého života. Vždyť se na nás tak mohou naplňovat slova z dnešní odpovědi žalmu: „Blaze těm, kdo přebývají ve tvém domě, Bože!“