Categories: homilie

Homilie otce Vojtěcha

Homilie našeho nového faráře o. Vojtěcha při prvních nedělních bohoslužbách v Kuníně a v Šenově – při 20. neděli v mezidobí B

Sestry a bratři!

Vybavuji si drobnou scénu z knižního příběhu jedné rodiny, v níž manželé bojovali o obnovu svého odumírajícího vztahu: manžel přijíždí ze služební cesty domů a je odhodlán začít znovu budovat pozorný vztah ke své ženě. Překročí práh bytu, pozdraví a jako dárek z cest předá své ženě šátek ke kabátu a svému synkovi novou knížku a čokoládu. A zatímco manželka odběhne vyzkoušet si nový šátek a klučina se zabaví s novou obrázkovou knihou, osiří otec a manžel na prahu domova samotou unaveného, nevítaného člověka, který sem snad ani nepatří…. Nicméně to nevzdá a jeho trvající zájem o manželku přináší své ovoce.

Tato epizoda hovoří výstižně o tom, co se nám snadno stane, když se zaměříme na věci a odhlédneme od vztahů. Dárky, které onen muž přivezl svým nejbližším, se měly stát mostem pro upevnění rodiny; zatím se ovšem obdarovaní vrhli na obdržené věci a jejich původce nechali osamoceného. Tak snadno se stává, že si urveme pro sebe to, co mělo sloužit k růstu lásky, pozornosti a společenství: co mělo být nástrojem, stalo se cílem.

Myslím, že podobně se vůči svému Bohu zachovali Židé, o nichž vypráví šestá kapitola Janova evangelia, z níž jsme dnes četli vrcholný úryvek. Ježíš rozmnoží chleby, a tito nasycení lidé po něm chtějí, aby vykonal zázrak, podobný daru chleba z nebe, který zprostředkoval Mojžíš lidu na cestě pouští do zaslíbené země. Ježíš se jim snaží zvěstovat, že on je ten pravý chléb, který sestoupil z nebe. Ale oni se zaseknou u toho chleba k jídlu, a nehodlají přijímat Ježíšovu vyživující přítomnost. A tak onen chléb z nebe, který měl sloužit jako dar pro růst vztahu s Hospodinem, Ježíšovy současníky oddělil od živého Boha, protože trvali na požadavku jídla, hojnosti a bezstarostnosti – a vztah k Božímu Synu jim z toho jaksi vypadl.

Na faře v Novém Jičíně visí krásný barokní obraz, který zachycuje sbírání many. Mojžíš ukazuje holí k nebi, kde je vyobrazen Bůh, a lidé sbírají do košů živobytí, které padá na zem. Vedle Mojžíše stojí vzkříšený Kristus, který ukazuje na své rány a na proměněnou svatou hostii. I na tomto obrazu lze odtušit počínaní lidu, který se shýbá k jídlu, a nebeské věci mu zůstávají skryté. Pokrm na poušti byl totiž jen dočasným nasycením – prodloužením pozemského života. Vždyť Izraelité na poušti nakonec pomřeli ve svých špatnostech (srov. 1 Kor 10,5-11). Mana jim nestačila. Je potřeba jiného chleba, kterým se stává sám Kristus. Protože on se pro nás nechal z lásky rozlámat, abychom jím mohli sytit svou duši. A tak Ježíš v dnešním úryvku zvěstuje vrcholnou výpověď: „Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky a chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Sestry a bratři, dnešní Boží slovo se nás táže: Co očekáváš od Boha? Všechny ty pozemské věci, štěstí a klid a blahobyt…? Ano, jistě to může být dobrý nástroj pro dobrý život. Ale naším cílem je život věčný! Nemůžeme přece po Pánu pochtívat kdeco pozemského, a neposunout se dál k životu s ním! Co by to bylo za křesťanství! A podtrhuje to burcování apoštola v dnešním druhém čtení: „Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně. Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem.“ Je asi jednodušší naplnit se vínem než Duchem… Ale co nám skutečně prospívá?

Nikoli nadarmo se tato Ježíšova dnešní řeč nazývá eucharistická, protože Kristus zdůrazňuje: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ a „má život věčný“. Ano, proměněný chléb je k jídlu a proměněné víno k pití, ale jejich síla není pro tělo, nýbrž pro duši, pro přebývání Boha v nás, pro život v nebi. To je pravý pokrm – ne ten, po kterém se denně sháníme a který jíme, a stejně umřeme – jako Izraelité na poušti. Kristus se pro nás stal i chlebem, aby mohl být s námi a v nás!

Uvědomuji si, jak ve mně Pán po celý dosavadní život svou eucharistickou láskou působil a utvářel mě pro své povolání. Po letech ministrování v konkatedrále Panny Marie v Opavě, k nimž patřily i cenné čtvrteční adorace, jsem ve svých 17 letech zaznamenal nejsilnější a rozhodující impuls pro své kněžské povolání právě při eucharistické adoraci, na pouti v Medžugorje v roce 1999. A pak jsem den co den objevoval skrytou lásku tichého Krista ve svatostáncích všech možných domácích kaplí: v kapli Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v litoměřickém konviktu; potom pět let v kapli sv. Cyrila a Metoděje v kněžském semináři v Olomouci, kterou mám spojenu s nedostižným eucharistickým horlitelem P. Adamem Ruckim, naším spirituálem; v kapli exercičního domu na Velehradě, kde jsem konal nejedna duchovní cvičení, i ta rozhodující; v kapli na faře v Ostravě-Svinově, kde jsem prožíval svůj jáhenský rok; v kapli na faře v Ostravě-Porubě, kde jsem čtyři roky kaplanoval; v kapli Biskupského gymnázia v Ostravě, kde jsem deset let vyučoval a pět let se naplno věnoval duchovní formaci mládeže; a v neposlední řadě v kapli na faře v místě svého sedmiletého farářského působiště v Bohuslavicích, která vznikla díky malým Božím zázrakům, a sestoupila tak (nejen) pro mne skutečně z nebe. A zde v Novém Jičíně uvidíme, jak s kaplí… nicméně mám takřka na dosah kostel a kromě toho ve správě pět dalších, tolik jsem jich nikdy neměl… a v každém přítomný milující Ježíš… Koho navštíví v tichu srdce eucharistický Ježíš, ten už nechce žít bez něj a usiluje o to, aby ho nepřemohly všechny ty křiklavé, naléhavé a lákavé výživnosti tohoto světa a nezastínily mu Pána, který dává život navěky.

Sestry a bratři, Boží moudrost v prvním čtení dnes volá: „Nechte dětinství, a budete žít, po cestě poznání choďte!“ Jako by chtěla říci: nežeňte se naivně za tím, co nenasytí duši, ale poznávejte, co poskytuje Kristus, když dává sám sebe jako pokrm a nápoj. Moc si přeji, aby naše setkávání ve farnostech, pro něž jsem zde určen, bylo neseno a živeno Kristem eucharistickým, který nás vyživuje, sjednocuje a posiluje. Protože budeme-li takto zůstávat v něm, budeme mít blízko i k sobě navzájem i k tomuto světu.