Categories: homilie

Homilie otce Vojtěcha

Sestry a bratři!

„Chcete vědět dopředu, jak to dopadne?“ Film, divadlo, román, sportovní utkání…? Někdo je zkrátka rád, když předem ví celý děj, aby nebyl příliš rozrušený nebo i vystrašený; a jiný se zase naopak nechá rád překvapit. Záleží jistě na závěrečném rozuzlení. Pamatuji si např. na záznamy vítězných hokejových zápasů našeho národního mužstva z olympiády v Naganu: jak jsme si je potom zpětně radostně vychutnávali, když jsme se nemohli dívat dopoledne v přímém přenosu.

Slyšeli jsme dnes v prvním čtení také jeden příběh – zdá se být tak trochu pohádkový nebo filmový: žena, která má přivést na svět chlapce, je ohrožována velikým, mocným, ohnivým, zkázonosným drakem, který jen tak ocasem smete třetinu hvězd z nebe a vzápětí hodlá pozřít narozené dítě. Dramatická zápletka, nemyslíte? Dopadne to dobře: novorozenec je zachráněn u Božího trůnu a v úryvku zaznívá jásavé vyznání: „Od nynějška patří vítězství, moc a královská vláda našemu Bohu a panování jeho Pomazanému.“ Drama se šťastným koncem. Tento tajemný příběh můžeme správně chápat v pohledu na starozákonní Izrael, který jako žena očekává příchod Mesiáše, jenž přichází navzdory silám zla. Ale zcela křesťansky se tento úryvek stává příběhem o Panně Marii, která přivádí na svět Krista – a opět navzdory silám zla tento její Syn nakonec vítězně prochází světem i smrtí až do blažené věčnosti. A Maria je ženou, která má plný podíl na tomto Božím vítězství.

Sestry a bratři, krásné je poselství tohoto příběhu: všechno dobře dopadne. A nejde jen o Ježíšův životní příběh: je to příběh nás všech, příběh světa a příběh církve, který ještě není ukončen. Je to příběh velmi dramatický, je poznamenám silami zla, je obestřen mnoha temnotami, je to celodějinný zápas o vítězství Boha… To není pohádka na dobrou noc, ani kratochvíle u sportovního přenosu, ani vzrušený prožitek před filmovým plátnem, kde se můžeme s nádechem dobrodružství nechat překvapit, jak to asi skončí… To je realita, příliš tvrdá, drtivá a tíživá realita světa, pro kterou všichni potřebujeme toto božské ujištění: všechno dobře dopadne! To je ústřední poselství dnešní slavnosti. Hledíme na Pannu Marii, unášenou anděly do nebeských příbytků, a nasáváme toužícím srdcem právě tuto závratně radostnou zvěst: Kristus je vítěz, „on vládne dějinám“, jak se prohlašuje nad svící o velikonoční vigilii, „jeho je království i moc i sláva na věky!“ A Matka Boží nanebevzatá je toho velkolepým projevem a důkazem: ona je v nebi, je už doma, s duší i tělem. Ona je obrazem nás všech, kteří putujeme: ona je obrazem církve, která jako matka zápasí o věčný život svých dětí, která v bolestech tohoto světa rodí nás všechny k životu věčnému… Křesťané věřili v toto tajemství jejího posmrtného údělu od nejstarších dob, přesto však bylo jako pravda víry slavnostně vyhlášeno až papežem Piem XII. v roce 1950: právě nedlouho po nejstrašlivější válce, jíž byl zamořen celý svět, se zraky věřících naléhavěji upínaly k nebi a ke konečnému Božímu vítězství v útrapách dějin. Nejsme snad i dnes drceni pokušením malomyslnosti v pohledu na zlého draka, který svou nenávistí ustavičně ničí dobré dílo Boží na všech možných frontách? Copak je těch bojových linií a těch ocasů draka v současném světě málo? A hle, žena a její potomstvo žijí a vítězí! V ohrožení světa i v ohrožení smrti dovršila Maria své celistvé spojení s Ježíšem: neporušená hříchem nebyla porušena smrtí a dostala plný podíl na jeho nebeské slávě.

Kostel mé rodné farnosti, konkatedrály Panny Marie v Opavě, je rovněž zasvěcen jejímu nanebevzetí. Tam jsem byl pokřtěn, přistoupil k prvnímu svatému přijímání, léta ministroval při mších svatých i při každodenních květnových májových pobožnostech, byl biřmován i přijal jáhenské svěcení. Během utváření a růstu mého kněžského povolání vstoupily do mého života další svatyně s jejich zcela rozličnými zasvěceními: kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v konviktu v Litoměřicích; kaple sv. Cyrila a Metoděje v kněžském semináři v Olomouci; kostel Krista Krále ve Svinově, kde jsem prožil jáhenský rok; kostel sv. Mikuláše v Ostravě-Porubě, kde jsem čtyři roky kaplanoval; kaple Biskupského gymnázia v Ostravě, zasvěcená bl. Marie Antoníně Kratochvílové, mučednici pocházející z Ostravy-Vítkovic – tam jsem se pod jejím přímluvným pohledem naplno pět let věnoval vzdělávání a výchově mládeže jako školní kaplan; a kostel Nejsvětější Trojice v Bohuslavicích na Hlučínsku, kde jsem strávil předchozích sedm farářských let. A nyní opět Matka Boží Nanebevzatá! Rozhodně nechci tvrdit, že zde u ní budu až do smrti – to bych Vám upřímně snad ani nepřál! – ale přeci jen jde o jakousi novou etapu v mém kněžském životě. Za těch uplynulých šestnáct kněžských let jsem viděl a prožil mnoho lidských těžkostí, zápasů a obtíží, projevů působení onoho dračího ocasu… Ale současně viděl a zakusil mnoho Božích vítězství, možná skrytých tomuto světu, ale otevřených těm, kteří, jak jsme se modlili ve vstupní modlitbě: „celým svým životem směřují k nebi“. A tak věřím, že i má další kněžská léta uprostřed vás budou spojena s Božím působením a vítězstvím, jak je nejlépe odzrcadluje právě Panna Maria Nanebevzatá.

Toto Boží vítězství je však třeba promítat do svého denního života s Pánem. Maria nás k tomu vybízí svým chvalozpěvem u Alžběty v dnešním evangeliu. Matka Boží v něm opěvuje Boha, chválí jeho působení a vítězství nad mocnými světa a nad vším zlem, ačkoli sama je v ohrožení tohoto zlého draka a zanedlouho prchá se svým synem a svatým Josefem do Egypta… Ale její srdce prožívá Boží vítězství, protože je u Boha – nebo lépe řečeno: má v sobě Boha! Nejen tělesně – jaký div! – ale zásadně právě ve svém srdci, které ve své hlubině prožívá Boží přítomnost skrze vtěleného Božího Syna.

Sestry a bratři, chceme-li zakoušet útěšnou Boží blízkost, která přemáhá jakékoli zlo bujného draka, nutně potřebujeme toto Mariino společenství s Pánem, niterné, stále obnovované a denně vybojovávané – podle zvěsti proroka Sofoniáše: „Uprostřed tebe je Hospodin Králem Izraele, zla se už neboj!“ (Sof 3,15) „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Řím 8,31), táže se apoštol. Ano, Bůh s námi a v nás… Potom všechno dobře dopadne, ať si drak zuří, jak chce… Vyprošujme si, bratři a sestry, tuto zkušenost a sílu víry a ochotu přilnout k Pánu tak, aby nás nic – jako Pannu Marii – v životě ani ve smrti nemohlo „odloučit od lásky Kristovy“ (Řím 8,35)!