Rok 2024 mě přenesl číslem 70 do kategorie stáří, konečné etapy života. V lednu, v měsíci mých narozenin, se mé jméno zařadilo do seznamu poutníků do Itálie s pastýři otcem Vlastimilem a otcem Aloisem.

28. 6. 2024

Díky odlehčovací službě Pohoda na Skalkách, která převzala na týden péči o nemocného manžela, jsem mohla stát s  kufrem u autobusu. Společnici na cestu mi vybral Pán, na chodníku já a Marie, sobě do té doby neznámé, jsme vytvořily harmonickou dvojici po celou dobu putování po posvátných místech Itálie. S kněžským požehnáním a společnou modlitbou náš autobus zahájil svou dlouhou cestu s cílem Itálie – centrum Dona Bosca.

Svatý Jan Bosco, vlastním jménem Giovani Melchiorre Bosco byl italský katolický kněz, vychovatel, světec, zakladatel a první hlava Salesiánů, v r. 1934 byl kanonizován, v roce 1989 byl sv. Pavlem Janem II prohlášen za Otce a učitele mládeže.

Narodil se 16.8.1815 v osadě Becchi, jedné z místních částí Castel Nuovo. Během dospívání prožil živý sen, zjevil se mu muž v bílém plášti s oslnivě zářící tváří, poté i jeho matka a při ohlédnutí Jan viděl na louce místo chlapců rozzuřenou zvěř. Muž kynul a na louce místo zvěře se pásli beránci. Muž mu doporučil, ať učiní totéž, o pomoc ať prosí jeho matku (Pannu Marii). Sen jej provázel celý život.

Po studiích a vysvěcení se poradil se svým duchovním patronem donem Cafassem (později blahořečený) a svou kněžskou činnost započal v Turíně v útulku a nemocnici sv. Filomény. Stal se podanou rukou pro chlapce ze spodiny společnosti. V roce 1844 založil oratoř svatého Františka Saleského. Druhá oratoř byla zasvěcena sv. Aloisovi, třetí Andělu strážnému. Pomocnou ruku mu podal Francesco Pikardi, nabídl mu pozemek, z kůlny vyrobil malou kapli, kde umístil darovanou sochu Panny Marie Těšitelky, patronky Turína. Socha se dochovala dodnes a nachází se v kapli Vzkříšení. Dnem 18. 12. 1859 vznikla salesiánská kongregace, zasvěcená Františku Saleskému.

V roce 1872 vznikla instituce pro dívky Kongregace Dcer Panny Marie Pomocnice a v roce 1876 instituce Salesiáni pomocníci tvořená laiky. Místem úcty se  stala basilika Don Bosco v Castelnuovo Don Bosco.

Učení Dona Bosca spočívá na třech základech: ROZUM, NÁBOŽENSTVÍ a LASKAVOST.

Jeho heslem bylo DA MIHI ANIMAS,CETERA TOLLE – Dej mi duše, ostatní si vezmi. (Snaha o záchranu lidských duší).

Zemřel 31. 1. 1888 a je pohřben v Turíně v Bazilice Panny Marie Pomocnice (Basilica di Maria Ausillatrice)

29. 6. 2024

Naše putování ukončila náruč salesiánského kláštera v Castelnuovo. Ohromila nás mohutnost a majestátnost centra. Po únavné cestě jsme se rádi oddali odpočinku.

Ve večerních hodinách v chrámu Don Bosco má spolucestovatelka Marie zasedla k varhanám, chrám se rozezněl tóny varhan a zpěvem moravských poutníků, začala mše svatá vedená našimi pastýři otcem Aloisem a otcem Vlastimilem. Varhany střídavě s kytarou podbarvily zpěv při oslavě Pána. K Pánu se neslo poděkování a prosba za ochranu na cestách.             

 Den ukončil posilující spánek, chráněný anděly strážnými.

30. 6. 2024 neděle

Měli jsme za sebou první noc. Uvítala nás vůně kávy a po požehnání pohoštění z rukou otce Aloise, který ten den 30. 6. 2024 slavil své ČTYŘICÁTÉ VÝROČÍ kněžství. Celý den se nesl v duchu oslav našeho duchovního pastýře, modlitby se nesly k Pánu.

Čekalo nás město Turín a chrám Panny Marie Pomocné. (Basilica di Maria Ausillatrice) s hrobem Dona Bosca. Historické centrum města patří do Evropského kulturního dědictví UNESCO. Slavná katedrála San Giovani Battista (sv. Jana Křtitele), vystavěná v renesančním slohu, se stala úkrytem pro Turínské plátno.

Naši cestu po stopách Dona Bosca zahájila společná modlitba, ukončená požehnáním kněží. Z parkoviště v řadě jeden za druhým jsme dorazili ke klášternímu komplexu s bazilikou  Panny Marie Pomocnice křesťanů, vybudovanou v letech 1865-1868, místem posledního odpočinku Dona Bosca. Panna Marie Pomocnice jej provázela po celý život, on sám byl skvělým učitelem mariánské úcty.

Výrazem této úcty byla stavba baziliky v Turíně na Valdoccu. Každá cihla v tomto chrámu byla milostným zásahem Pomocnice. Ve Španělsku, Francii, v Itálii sháněl prostředky na výstavbu chrámů v Turíně a později chrámu Sacro Cuore v Římě.  

V posvátném místě s hrobem světce jsme se shromáždili ke MŠI SVATÉ. Opět zněly varhany a kytara, chrámem se nesly oslavné písně k Pánu a Panně Marii, k ministrování nastoupilo mládí rodu Petrášů a blonďatý andílek, dívka ministrantka, ovečka otce Vlastimila. Z rukou našich pastýřů jsme přijali Tělo Páně. Prozářeni Duchem Svatým jsme opustili chrám.

V areálu  salesiánského kláštera nás čekalo Muzeum Dona Bosca.

Průvodcem se stal maličký salesiánský staříček, který s temperamentem italského mladíka spustil vodopád slov v italštině, doplněný hojnou gestikulací. Úžasný herecký výkon spojil s výkladem života Salesiánů a životopisem Dona Bosca. Hluboká úcta k tlumočnickému umění otce Vlastimila, že byl schopen plynule překládat tento kulomet slov. Na tuhle prohlídku se hned tak nezapomíná.

Následoval volný čas, otec Alois nabídl procházku k bazilice Jana Křtitele, stála jsem v první řadě. Nakonec nás vyrazilo pět. Oba kněží, manželé Zuzka a Ríša a moje maličkost.

 Italská siesta nám zavřela chrám, vystačila jsem si s fotkou z chodníku. Celý výlet ukončila pizza: prozářeni zážitky dne jsme usedli ke společnému stolu, sklenice pomerančové šťávy z rukou otce Vlastimila a klín pizzy z talíře Zuzky a Ríši potěšily mé tělo. Po modlitbě v autobuse nastal výbuch temperamentu klanu Strahovice Chuchelná, jejich smích a dobrá nálada nás provázely na cestách každý den.

Před večeří jičínská větev připravila dar, větev Strahovice Chuchelná proslov a andílek ministrantka složila a přednesla oslavnou báseň – vše našemu pastýři otci Aloisovi ke 40. výročí kněžství.

Panorama s velkým křížem nad salesiánským centrem podbarvovalo pozdní slunce, na cestě zpět se k nám nesl hovor a smích salesiánských dětí u táboráku ve sportovním areálu.

Končil nedělní den, děkovala jsem Pánu, a bylo zač.

1. 7. 2024

Vítáme první ráno v měsíci červenci, slunce a krásný výhled z pokoje nás vylákal z postelí. Den zahájila krátká modlitba na hrnkem vonící kávy.

Na nádvoří salesiánského centra se to již hemžilo drobnými postavičkami dětí – živý důkaz  pokračování  myšlenek a učení Dona Boska. Cílem dne bylo město Milán (Milano).

Můj hluboký obdiv patřil otci Vlastimilovi, čekal ho velmi náročný den po organizační stránce. Naše putovní padesátka byla rozdělena do tří skupin, každá měla velitele s jízdenkami v mobilu. V metru jsme se nestačili divit, jak to klaplo, doslova jsme proletěli všechny tři skupiny vstupními branami metra, aniž jsme se poztráceli v davu ostatních cestujících.

Pak se chvíli počkalo, než velitelé skupin označili jízdenky, a bylo hotovo. Přivítalo nás město Milano.

V chrámu Santa Maria delle Grazie (Panny Marie Milostivé) v refektáři (jídelně) dominikánského kláštera, připojeného ke kostelu, se nachází freska Poslední večeře od Leonarda de Vinci z roku 1498.

V letech 374-397 byl milánským biskupem církevní otec svatý Ambrož, patron města. Vynikal v řečnickém umění, ve svých proslovech a kázáních vycházel z Bible. Jedním z posluchačů byl pozdější svatý Augustin, raně křesťanský filosof a teolog, který byl svatým Ambrožem pokřtěn. Ambrožovo učení zasahovalo daleko do vzdálených zemí, byl pohřben v románské Basilica Sant Ambrosio  v roce 397. V roce 1295 byl prohlášen papežem za církevního učitele.

Cílem naší pouti byla katedrála Duomo di Milano (katedrála Narození Panny Marie). Na místě dřívější baziliky sv. Tekly z r. 355 byla zahájena v roce 1386 stavba, která se protáhla až do roku 1892 a s menším pokračováním výzdoby až do roku 1965. Návrh chrámu vypracovali Leonardo da Vinci a Donato Bramante, vystřídaly se zde stavební slohy gotika, neogotika a neoklasicismus. V roce 1762 byla postavena 108,5 m vysoká Mariánská věž s pozlacenou sochou Madony, symbolem města. V základech katedrály je skryto baptisterium, kde sv. Ambrož pokřtil sv. Augustina. Kupoli zdobí čtyřikrát patnáct soch světců, proroků a dalších postav z Bible.

Naše pouť vedla po prohlídce chrámu v tiché modlitbě ke hrobu svatého Karla Borromejského (1538-1584), arcibiskupa milánského, kardinála a nejvýznamnějšího světce ranného novověku, jednoho z nejvýznamnějších kazatelů 16. století. Za svého života provedl reformy, sepsal předpisy (ochranný systém při epidemii moru), zavedl zpovědnice, výrazně ovlivnil ekumenický tridentský koncil, svolaný papežem Pavlem III., kde byly položeny základy katolické reformace, zasadil se o sjednocení liturgie. Pohled z ochozu chrámu mezi věžemi se sochami světců byl naším rozloučením s posvátným místem.

Nasyceni krásou mistrů umění a duchovní sílou předchozích generací jsme se vydali každý po svém vyplnit volný čas.

Laskavé ruce mě ochránily před blouděním v uličkách města a byly mi průvodcem ve volném čase. Ve stanovený čas jako jeden muž jsme se sešli v autobuse a zamířili k městu Sotto il Monte, rodišti papeže Jana XXIII., v roce 2014 prohlášeného za svatého. (Angelo  Giuseppe Roncalli). Za pontifikátu papeže Jana XXIII. byl svolán II. vatikánský koncil a vydána encyklika Pacem in terris, která mu přinesla přezdívku papež míru. Po prohlídce rodného domu Casa Natale následovala mše svatá v kostele sv. Jana Křtitele (Chiesa Parrochiale e Capella della Pace), provázená tóny varhan a hlasy českých poutníků.

Po návratu nás čekala večeře v Centru Dona Bosca.

Noc zakryla spánkem hluboké zážitky dne.

2. 7. 2024

Naše harmonická pokojová trojka se loučila s ubytováním, čekala nás cesta směr Svatyně Růže. 7. 12. 2019 byla slavnostně otevřena svatyně Panny Marie s názvem Rosa Mystica v Montichiari v Itálii. Svatyně je reakcí na svědectví Pieriny Gilliové o  mariánském zjevení v letech 1947 a 1966 v Montichiari a Fontanelle. Panna Maria oblečená v bílém se nejprve zjevovala se třemi meči zabodnutými do hrudi, později se třemi růžemi. Atributy tři meče, zabodnuté do hrudi, znamenaly: první meč – opuštění kněžského nebo řeholního povolání, druhý meč – osoby kněží a řeholníci se smrtelným hříchem, třetí meč – kněží a řeholníci s Jidášovým hříchem. Atributy 3 růže znamenaly: bílá – duch modlitby, červená – duch smíru a ochoty k oběti, zlatá – duch pokání. ROSA MYSTICA, je MATKA DUŠÍ ZASVĚCENÝCH BOHU.

Ještě za života Pieriny byla vyřezána socha Panny Marie dle podoby při jejím zjevení. Sošky vyrobené podle originálu putují po celém světě, věřící se scházejí v rodinách a modlí se k Panně Marii.

Při procházce pramenitou vodou z posvátné studánky se každý ponořil do soukromého rozjímání. Chladná voda studila do mých nohou, ale postupně se pocit měnil v laskavý a teplý. Lístky s nevyslovenými prosbami se hromadily v malé schránce. V zastřešené venkovní kapli se vše chystalo ke mši svaté. Kněží Alois a Vlastimil na posvátném místě podávali tělo Páně, klečící poutníci oslavovali Pannu Marii. Po mši svaté kněží posvětili nakoupené svaté předměty.

Plni osobních prožitků jsme nasedli do autobusu a pokračovali na cestě s modlitbou Svatého růžence.

Uvítalo nás nové ubytování, zasazené do venkovské zeleně. Čekala nás večeře.  Slovo „pasta“ zařídilo jeden talíř těstovin navíc, vše se pak zapilo červeným vínem. Po dlouhé cestě se většina vydala na podvečerní procházku. Zapadající slunce barvilo oblohu, k uším doléhal hlas páva, vzduch voněl bylinami. Noční poděkování za prožitý den se neslo vzhůru.

4. 7. 2024

Ráno nás probudilo slunce, ranní modlitba a nasycené tělo snídaní nás připravily na náročný den, spojený s nočním cestováním domů.

Sbalené kufry, připravené na zpáteční cestu, zmizely v útrobách autobusu a s požehnáním našich otců jsem nastoupili do vozidla. Společná modlitba k Pánu a Panně Marii vyplnila čas putování k našemu cíli –Porciunkule.

Kaple Porciuncola je umístěná v bazilice Santa Maria degli Angeli, vystavěné nad kaplí v 17. století, a je vzdálená čtyři kilometry od Assisi v Umbrii. Historie Porcincule sahá hluboko do minulosti. Dle legendy přešla v roce 516 do držení svatého Benedikta a dostala jméno Panny Marie od andělů. První písemná zmínka je z roku 1045, v kapli byly uloženy relikvie Panny Marie. Časem kaple zpustla v ruiny a ocitla se uprostřed dubového lesa. Svatý František vlastníma rukama kapli obnovil a zde se rozhodl  následovat Ježíše v chudobě. V roce 1208 opat benediktinského kláštera nabídl a pronajal místo sv. Františkovi za nájemné jednoho koše ryb. Kaple se stala místem založení františkánského řádu. 18. 3. 1214 v katedrále svatého Rufina sv. František přijal sestru od přítele Kláru a věnoval jí řeholní roucho. Později ji ustanovil představenou Řádu chudých paní. Nemocný na sklonku života se nechal přenést do Porciuncule a třetího října v roce 1226 na místě kaple Transito zemřel. Místo se později stalo centrem Mezináboženských setkání.

Také naše kroky zamířily k bazilice Santa Maria degli Angeli s kaplí Porciuncola. Zpěv poutníků přivítal kněze Aloise a Vlastimila a nesl se při mši Svaté na oslavu Pána na posvátném místě.

Zbylý volný čas každý vyplnil po svém, tichou osobní chvilkou, focením, procházkou v komplexu baziliky. Následovala cesta směrem k městu Assisi.

ASSISI je historické město v Umbrii, poutní a turistické centrum s památkami:

– gotickou bazilikou svatého Františka s klášterem z roku 1228, památkou světového kulturního dědictví UNESCO, kde je pohřben svatý František;

– dómem, románskou katedrálou s relikviemi svatého Rufina, prvního biskupa v Assisi, mučedníka, stavba s mohutnou věží je z roku 1253, je hlavním kostelem města Assisi;

– náměstím Piazza delle Commune (bývalé římské fórum), s kostelem Santa Maria sopra Minerva se zachovalými římskými sloupy (po Pantheonu druhá nejstarší dochovaná římská stavba);

– románským kostelem Santa Maria Maggiore ze 12. století, postaveném na základech římského chrámu s ostatky Carla Acutise;

– románskogotickým kostelem Chiesa di san Pietro z roku 1253 s kamennou fasádou;

– bazilikou  di Santa Chiera s ostatky svaté Kláry;

– renesančním Chiesa di Nuova, kostelem z roku 1615, postaveném na místě předpokládaného domu rodičů svatého Františka;

– románským kostelíkem Oratorio del Pellegrini, poutním místem s dochovanými vzácnými freskami

– středověkými paláci a měšťanskými domy

– zbytky středověkého hradu Rocca Maggiore, který se tyčí nad městem

– hradbami a amfiteátrem z římského období

– chrámem Minervy, přestaveným na katolický kostel    

FRANTIŠEK z ASSISI (svatý František serafínský) vlastním jménem Giovanni Batista Bernardone, přezdívku z dětství Francesco přijal jako jméno při vstupu do kláštera. Narodil se 24. 6. 1182 v Assisi, zemřel 3. 10. 1226 v Porcincule. Byl to řeholník, mystik, zakladatel žebravého řádu františkánů, známý vedením přísně asketického života. Atributy: františkánský hábit, krucifix, stigmata; místo úcty: bazilika svatého Františka v Assisi

   V mládí se vydal na pouť do Říma. Po pouti, kde našel velké kontrasty bohatství a chudoby, si vyměnil s žebrákem šat, rozdal peníze, ubytoval se klášteře v Gubbiu, pomáhal malomocným, opravoval kostely, myl nádobí, hlásal absolutní chudobu. V roce 1209 sepsal jednotná pravidla řádu, po schválení papežem Inocencem vznikl Řád menších bratří. Kázal lidem, ale i v lese. Prohlásil se za patrona zvířat a ochránce přírody. V roce 1212 se zasloužil o zápis následování svaté Kláry, zasloužil se o založení Řádu chudých paní. Třetím založeným řádem svatého Františka byl řád terciářů, bratří, kteří následovali spiritualitu sv. Františka, ale žili ve světě a nevzdávali se svého majetku (např. král Ludvík IX.) Stal se zakladatelem misijní činnosti, navštívil sultána Kamila v Egyptě, po jeho misijní návštěvě byl bratřím povolen vstup do Jeruzaléma, v roce 1219 se stal kustodem Svaté země. 25. 12. 1223 při oslavě v Greciu zorganizoval živý betlém, založil tradici vánočních jesliček. 14. 9. 1224 se mu objevila stigmata při pobytu na hoře Verna. 3. 10. 1226 v Porcincule na místě kaple Transito zemřel. Dva roky po smrti byl prohlášen papežem Řehořem IX. za svatého. Od roku 1939 je patronem Itálie V roce 1980 jej Jan Pavel II. prohlásil za patrona ekologie.

SVATÁ KLÁRA – řeholnice. Narodila se 16. 7. 1194 v Assisi, zemřela 11. 8. 1253 v Assisi. Svatořečena byla 26. 9. 1255 papežem Alexandrem IV. Jí zasvěcený kostel je bazilika svaté Kláry v Assisi. Byla silně ovlivněna osobností svatého Františka, který získal v Assisi opuštěný chrám svatého Damiana a dům. První představenou komunity Řádu chudých paní se stala Klára, sestry se nazývaly damianitkami. Členkou byla i Anežka Česká. Pravidla řádu byla schválena těsně před její smrtí. Byla pochována po boku svatého Františka v kostele svatého Jiří. Bazilika svaté Kláry byla dostavěna v roce 1260 při klášteře v Assisi, dne 3. října 1260 zde byly přeneseny její ostatky, v roce 1873 byly umístěny do nové schrány.

Papež Urban IV. změnil název řádu na Řád svaté Kláry v roce 1263, zkráceně klarisky.

Na památku odvrácení Saracénů je zde uchovávána monstrance s eucharistií, která se stala jejím atributem spolu s bílou lilií. Podle řehole svaté Kláry se po Evropě zakládaly  kláštery. Papež Pius XII. prohlásil svatou Kláru za patronku televize.

CARLO ACUTIS – narozený 3. 5. 1991 v Londýně, zemřel 12. 10. 2006. Katolický aktivista a amatérský programátor. Studoval v Jezuitském lyceu na Institutu Lva XIII. Jeho vzorem byli svatý František z Assisi a děti z Fatimy Fratišek a Hyacinta. S věkem rostl jeho zájem o eucharistii, začal sepisovat a katalogizovat eucharistické zázraky, vytvořil pro ten účel webové stránky. V roce 2006 onemocněl a 12. 10. 2006 zemřel. Dle svého přání byl pohřben na městském hřbitově v Assisi. 15. 7. 2018 byl papežem Františkem blahořečen. 6. 4. 2019 byly jeho ostatky přeneseny do baziliky Santa Maria Maggiore a vystaveny v proskleném sarkofágu. V roce 2024 byl svatořečen.

A bylo tu Assisi. Každý poutník obdržel mapku města, před velkou mapou otec Vlastimil poutníky poučil o orientaci ve městě a vysvětlil umístění a význam jednotlivých svatých míst. Následovalo volno až do večerního odjezdu autobusu. Vyrazili jsme společně stejným směrem, ale postupně došlo k rozdrobení poutníků do  menších skupin.

Bazilika svaté Kláry na nás obklopila vůní staletí, celá naše skupinka se usadila do lavic k tichému rozjímání a jen ztěžka se opouštělo posvátné místo.

Následovala návštěva baziliky Santa Maria Maggiore, s tělem svatého Carla Acutise v boční kapli. Naskytl se nám živý obraz: prosklená rakev obklopená klečícími poutníky a v jejich středu klečící rodina – otec, matka a jejich holčička na invalidním vozíku s opřenou hlavou o rakev. V absolutním tichu se nesly prosby k Pánu a slzy dojetí padaly k zemi. Po modlitbě jsme tiše opustili místo a zanechali rodinu v rozjímání.

Naše cesta pokračovala na Piazza Nuova s kostelem Chiesa nuova, postaveným na předpokládaném místě domu rodičů svatého Františka. Po prohlídce kostela se tělo přihlásilo o odpočinek. V počtu již jen tři – já a „holky“ Plášilovy – jsme zamířili na náměstí piazza delle Commune. Venkovní posezení pod slunečníky skýtalo chladivý stín, nablízku stojící kašna osvěžovala rozpálenou ulici sprškami vody, tradiční těstoviny a pizza rozlily kolem nás libou vůni, hrdlo svlažila voda z karafy.

Po siestě čekala naši trojici perla města, bazilika svatého Františka. Monumentální stavba třípatrové baziliky svou velikostí ohromí každého poutníka. Budovu tvoří dva kostely, postavené na sobě, na horním, třetím patře je umístěno muzeem liturgických předmětů a drobné obchůdky se suvenýry a kaple. Dolní i horní chrám baziliky zdobí fresky starodávných mistrů, prostory obou chrámů jsou velkolepé, tisíce poutníků přicházejí zažít atmosféru staletého díla a poklonit se svatému Františkovi. I já jsem byla tím zrnkem v písku.

Po prohlídce muzea jsme vpluly do obchůdku s upomínkovými předměty a nakupovaly se dárky domů.  Baziliku svatého Františka vystřídaly zahrady s poutní stezkou svatého Františka v chladivém stínu stromů. Naše nohy řekly již dost, a tak následovala cesta zpět. Modlitba v románském kostelíku Oratorium del Pellegrini byla prosbou za šťastný návrat, a pak již mohl následovat odpočinek na lavičce kavárny se zmrzlinou a nezbytnou kávou. Posezení ve stínu bylo příjemné, nikam se již nespěchalo, byl čas na povídání, zastavovaly se u nás skupinky našich poutníků, všichni byli plni dojmů. Oslovili jsme bodrého františkánského mnicha, člověka se srdcem na dlani. Zastavil se a věnoval nám svůj čas, ochotně, v plynulé angličtině, nám zodpověděl naše otázky. Celé setkání se ukončilo přátelským foto na rozloučenou s přáním všeho dobrého pro obě strany.

To se již všichni poutníci scházeli k autobusu, nasedli jsme a autobus zamířil směr Česká republika. Začala osmnáctihodinová cesta končící 5. 7. 2024 v Novém Jičíně 

Poděkování Pánu za pouť ozářenou sluncem a Panně Marii za ochranu při putování, svatí patroni ať nás provázejí naším životem!

Jana Machovská