Popeleční středa - postní doba
Categories: zamyšlení

O Popeleční středě a postu

zamyšlení jáhna Jaromíra Boka

O Popeleční středě vykročme, sestry a bratři, na 46-denní putování postní dobou (40 postních dní a 6 postních nedělí) na jejíž závěru vstoupíme branou Svatého týdne do Vzkříšení. Co tuto bránu otevírá je Kristův kříž – to je ten Klíč k našemu Vykoupení. Tím klíčem se však otevře jen tomu, kdo se vydává na cestu vlastního pokání spojeného s vnitřním obracením.

Jakou roli v tom představuje Popeleční středa, den přísného půstu a požehnání popelem? Popel je to, co zbude poté, co se něco spálilo. Popel je často spojován se zánikem, se smrtí. Církev nám nabízí čas usebrání spojeného s umrtvováním našich sobeckých vášní, které nás vedou ke hříchu, k duchovní smrti. Toto pokání má za cíl v nás obnovit Život.

Možná nejeden lesník může vypravovat o lesních požárech, kdy je pohled na vypálený kus lesa, pokrytý popelem opravdu bezútěšný.  Popel je pozůstatkem smrti a zkázy. Popel je však také začátkem nového života pro les. Oheň odstraňuje nahromaděnou podestýlku na lesní půdě, která dusila sazenice, které se každý rok snažily růst. Nyní, když oheň tuto podestýlku spálil, popel slouží jako druh mulče, který chrání a vyživuje nové sazenice. Popel tak umožňuje začít koloběh nového života.

Jaký nový život chce v nás Pán obnovit v důsledku našeho umírání sobě v této postní době? K tomu se mohu před Pánem začít ptát po svých důvodech: Proč se postím? Proč se modlím? Proč dělám dobré skutky? Aby mne mé okolí obdivovalo, jaký jsem vzorný křesťan? Aby mi nebeský Otec odplatil moji snahu? Nebo protože jsem hříšný a potřebuji odpuštění a uzdravení? A k tomu potřebuji činit pokání.

Člověk by možná radši přiznával sobě, knězi ve svátosti smíření a také Bohu jen určitou výseč svého života, jen určitou část svého srdce, jen to, co si myslí, že je vhodné k nahlédnutí, čím by se možná i rád pochlubil.  A to ostatní by raději schoval někam do kouta nebo vymazal z existence, pokud by to šlo. Ovšem z té výzvy k obrácení pro nás vyplývá, že se máme vystavit Bohu se vším, i s celou svou zraněností, s oblastmi, ve kterých jsme vzdáleni od Boha, s naším hříchem, s tím, co si na sobě mnohdy neradi a s obtížemi připouštíme a přiznáváme.

Je to však více než potřebné, abychom nezavírali oči před touto nepříjemnou a bolestnou pravdou o nás samotných, ale abychom ji přijímali jako součást cesty, na které nás Bůh očišťuje a osvobozuje od našich hříchů. Navíc nám dává poznat, že na tu naši zraněnost a křehkost existuje lék, že právě v Bohu je uzdravení, síla, k obnově našeho života. Takovéto pravdivé obrácení k Bohu totiž vede člověka nejen k tomu, aby žil v pokoji a smíru s Bohem, ale i s druhými i se sebou samým.  Aby byl sám sebou, aby byl autentickým, aby si na nic nehrál, a aby své dílo konal s důvěrou v Boha, který člověka dokonale zná, i to co je nepěkné, a přesto je stále připraven jej zahrnovat svým milosrdenstvím, odpuštěním a láskou.

Na začátku této postní doby si tedy každý z nás odpovězme na otázku: Co na sobě můžeme s pomocí Boží změnit k lepšímu, abychom mohli být skrze správně prožitý půst obnoveni? Abychom nepromeškali čas, o kterém sv. apoštol Pavel píše ve 2. listě Korinťanům: „Hle, teď je ta „doba příhodná“, hle, teď je ten „den spásy“.

Print Friendly, PDF & Email
close

Nenechte si ujít novinky z webu