příspěvek Jany Machovské
Je mrazivé lednové ráno, ulice jsou pokryty sněhem, noc pozvolna končí, blíží se svítání. Dozněly kostelní zvony ohlašující ranní mši. Světla lamp se odrážejí ve sněhové pokrývce. Tiché ráno svádí k rozjímání.
Pozvolna docházím ke kostelu. U dveří kostela se setkávám se starším mužem s berlí, s podobou muže bez domova. Znám jej z dřívější doby jako elegána, k úrazu dle ústních informací došel při „vyřizování účtů“, ale mohlo to být i jinak.
Natahuje prosebně ruku. Vcházíme spolu do chrámu Páně, do dlaně dostává pár drobných, každý si nacházíme své místo.
Mše svatá začíná, prožívám své zahájení dne s Pánem. Se zpěvem mše svatá končí, opouštím kostel. Odcházím obstarat nákup pečiva a ovoce. Rodina se bude brzy probouzet. Zastaví mě pohled na zasněžené náměstí, je to jedna krása.
Pak nastupuje realita, vcházím do obchodu. Beru vozík a můj pohled upoutá opět muž od dveří kostela. Stojí u regálu se zbožím a v ruce má maličkou dětskou zubní pastu Perličku a něco na ní studuje. Jdu kolem s vozíkem a ihned mě oslovuje: „paninko, nekoupila byste mi chleba?“
Prosbu rozšiřuje o máslo, sádlo, a nakonec mi do košíku přihazuje čaj na zažívání. Pasta Perlička v tom není. Po zaplacení u pokladny předávám muži „igelitku“ s požadovaným zbožím. Stojí v řadě u pokladny se svým nákupem, v jeho košíku vidím plastovou láhev s nápojem a maličkou dětskou zubní pastu Perličku. Jsem již na odchodu z obchodu, když se strhne hádka u pokladny. Muž drží v dlani pár mincí, zřejmě na nákup zboží nestačí. Hádka vrcholí, prodavačka bere zpět dětskou zubní pastu, v košíku zůstává zaplacená plastová láhev s nápojem. Pak široce otvírá dveře obchodu, větrá „vůni bezdomova“ a pastu Perličku umisťuje na původní místo.
Komu asi malá pasta Perlička měla udělat radost?
