Sestry a bratři!

            Možná už jste si také někdy spletli sůl s cukrem – protože obojí je taková bílá moučka, jak konstatují Hurvínek s Máničkou poté, co si bez pana Spejbla omylem osolili čaj. „A to nerozeznáš sůl od cukru?“, diví se taťulda. „No napohled ne“, reaguje Mánička. „Tak proč jsi tu moučku neochutnala?“ „Já ji ochutnala, pane Spejble…“, pokračuje dívenka – a Hurvínek doplní: „..jenže až v tom čaji.“ Je to zřejmá zkušenost: sůl ani cukr nemění okolí svým vzhledem, ale vnitřním složením – protože tam se také ukazuje jejich zásadní rozdílnost mnohem více než jen tak na pohled.

            Snad právě tohle stojí za úvahu při zamyšlení nad dnešním Ježíšovým výrokem, který adresuje svým posluchačům při kázání na hoře: „Vy jste sůl země.“ Sůl nestačí jen mít: uchovává se právě a jenom proto, aby se rozpustila. Pak už ovšem není vidět, ale je naopak velmi silně a neomylně cítit, tedy chutí. Říká-li tedy Kristus Pán, že jsme sůl země, pak nás pobízí, abychom nebyli jeho učedníky pouze na výstavku, totiž že budeme dobře vypadat v kostele nebo při hezkých řečech… Je nutno se „vysypat“ do tohoto světa tak, že bude poznat naše vnitřní kvalita, která neomylně promění svět tak, že každý ucítí závan a chuť Božího království. To znamená například: nebát se svědectví víry před druhými, neschovávat se pohodlně či zbaběle za většinu, nemlčet tam, kde je třeba hájit pravdu a spravedlnost, dělit se s bližními v každé situaci o lásku, kterou u Pána čerpáme… a jistě mnoho dalších konkrétností. Tak má naše světlo svítit lidem, doplňme podle Ježíšova druhého příměru o světle. Pokud v nás ovšem tato vnitřní síla nebude, jsme jako neslaná sůl, kterou je možné vyhodit ven k pošlapání. Však si vzpomeňme na stav chodníků před čtrnácti dny, jak jsme na ranní ledovce byli rádi, že jsme někde konečně šlapali po soli, která neztratila svou vnitřní sílu a kvalitu. Křesťan, který je jím pouze navenek, sice může být vyhozen ven, tzn. bude se o něm vědět, ale lidé jím a jeho „vírou“ pohrdnou a jeho prázdné snahy pošlapou, protože nebude působivý ani přitažlivý; bude naopak jen zklamáním pro ty, kteří v něm hledali něco silného, proměňujícího, autentického a ochucujícího současnou společnost, jalovou a planou bez víry a lásky.

            Tak. A mohl bych skončit – ale správně tušíte, že tomu tak nebude: budu pokračovat trochu nečekaným tématem, které však souvisí právě s tímto poselstvím evangelia. Rád bych vám totiž objasnil určité poselství našeho křesťanského umění, kterým se snažíme naplnit naše kostely. Výzdoba má pravdivě vyjadřovat a odrážet krásy a tajemství naší víry. Zde ovšem narážíme na velmi časté úskalí: totiž že ztvárníme tato tajemství s dobrými úmysly, ovšem nikoli krásně, a tedy ani pravdivě. Běžně se bohužel prodávají obrazy či sochy Krista Pána, Panny Marie nebo svatých, které sice napohled působí líbezně a ušlechtile, ve skutečnosti však si na krásu pouze hrají a při bližším zastavení shledáme, že jsou prázdné, naivně sladké nebo i ošklivé. Týká se to především laciných barvotiskových obrázků a plastových či sádrových soch a sošek: jsou to výlisky z neušlechtilé hmoty, nic uměleckého v sobě nenesou, jsou vyrobené tak, aby lákaly jen napohled. Jednu takovou sošku Panny Marie Fatimské máme i na levém bočním oltáři. Může zaujmout svou barevností a uhlazenými a třpytivými rysy. Jdeme-li ovšem blíže, zjistíme, že je to kus neuměle odlité a natřené hmoty. Je to podobné, jako když vidíte umělé květiny: z dálky krásné až k nerozeznání od pravých, při bližším pohledu je to atrapa: nevoní ani nehladí, není v nich život ani poctivost vnitřního růstu, není zde kus přírody ani zahrady, je to prostě podvod. Anebo takový zákusek, který je nádherně nazdobený, ale při konzumaci zjistíme, že místo poctivých surovin jíme aromatizované náhražky másla, smetany či tvarohu. Podobně i tyto sošky pouze vytvářejí dojem krásy: ve skutečnosti nás tahají pouze k vnějšímu zalíbení, a dále nenacházíme nic hlubšího, jen umělý úsměv. Jak rozdílná je oproti tomu socha Panny Marie s Ježíškem na levé straně presbytáře, v jejímž výrazu a postoji umělec ukryl mnoho vnitřní krásy, byť soudobými výrazovými prostředky. Jsme tedy zpět u oné soli: nestačí, že máme sošky či obrázky, které navenek bude zdání krásy, ale při bližším pohledu jsou naprosto bezcenné a nic hlubšího neobsahují; směřujme k vnitřnímu bohatství soli bez laciné vnějškovosti.

            Tyto zbožné sošky jsou o to záludnější, že parazitují na velmi hluboké a cenné křesťanské zkušenosti, např. na zjeveních Panny Marie ve Fatimě nebo na tajemství Ježíšova Nejsvětějšího Srdce. Zdůrazňuji, že tato tajemství s velkou úctou přijímám a vyznávám. Ale nemohu souhlasit s jejich kýčovitými ztvárněními, jež těmto tajemstvím spíše ubližují.

            Kromě toho církev velmi moudře předepisuje, že v prostoru jednoho kostela smí být pouze jedno ztvárnění jednoho světce. U Pána Ježíše platí, že smí být více ztvárnění, a to různých tajemství jeho života, tzn. mohou být jesličky, Pražské Jezulátko, Kristus při křtu nebo na kříži… Ale už nelze mít v jednom prostoru např. dvě sochy Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Kostel není galerie ani skladiště, které zahltíme vším, co se nám zalíbí. Podobně je to se sochami či obrazy Panny Marie: může být Madona s Ježíškem, Maria pod křížem, Matka Nanebevzatá; nikoli však dvě či tři mariánské sošky s malým Ježíškem nebo i bez Ježíška. Jde o duplikování, které rozbíjí pozornost a jednotu: ke které soše se pak máme obracet? Nalevo od oltáře je již zmiňovaná Madona s Ježíškem; není tedy dovoleno mít na bočním oltáři další sochu Panny Marie; nehledě na to, že na tomtéž oltáři je také zachycena Matka Boží na hlavním obrazu.

            Z těchto důvodů jsem tedy rozhodl, že soška fatimské Panny Marie nebude nadále zůstávat v hlavním prostoru našeho farního kostela. Bude přesunuta do Justinské kaple, kde může sloužit soukromé zbožnosti těch, kteří se chtějí u této sochy modlit – podobně jako se třeba modlíte doma nebo jinde, to je v pořádku. Aby však toto místo na levém oltáři tzv. nezůstalo prázdné, přibude sem jiná socha, a sice pieta, tedy Matka Boží s Ježíšovým mrtvým tělem na klíně. Je až s podivem, že ve farním kostele tato scéna není zobrazena, zvláště když byla velmi ctěna díky zasvěcení ve Španělské kapli. Ztvárnění to bude možná netypické, avšak umělecké, tzn. každý se může zastavit a nalézat v tomto vyjádření Mariina utrpení hluboké vnitřní souvislosti; obzvláště v dnešní době, kdy se nás dotýká realita válečného utrpení, umírání mužů na frontách a truchlení opuštěných matek.

            Věřím, bratři a sestry, že tento krok k vnitřní pravdivosti našeho umění pochopíte, ačkoli s ním třeba nemusíte souhlasit. Nakonec je to farář, kdo má zodpovědnost za prostor kostela a za pravdivé vyjadřování zbožnosti, která se nemůže fixovat na tu či onu sochu či sošku. Budu respektovat, když se na mne při setkání a pozdravu zamračíte, protože budete nazlobení. Budu však raději, když se přeci jen usmějete.

Nezastavujme se tedy u prchavých pocitů a dojmů z nakrášlených a třpytivých sošek či obrázků, ale objevujme to, co je jako v případě soli skryto mnohem hlouběji než na povrchu – v umění i v našich srdcích, aby se naše křesťanská víra a láska světu jen nezdála, ale pravdivě a účinně v něm působila.