Sestry a bratři!
Jeden můj spolužák vzpomínal, jak se kdysi na základní škole učil vyjmenovaná slova. Měli umět zrovna na „p“, a protože se mu nechtělo do učení, vypracoval si malý tahák, na který si napsal: „pícha, pitel, pisk…“. Vůbec nepochopil, k čemu slouží to učení vyjmenovaných slov… Nestačí totiž jen přebírat, co jsme slyšeli; je třeba vědět, co to znamená, k čemu to slouží, jak to vše použít, zjistit pravý význam. Myslím, že takto se lze podívat i na dnešní poselství evangelia o Kristu Králi.
Slyšeli jsme před chvílí v úryvku z Janova evangelia otázku, kterou Pontský Pilát pokládá Ježíšovi při výslechu: „Ty jsi židovský král?“ A Ježíš mu odpovídá velmi závažnou a naléhavou protiotázkou: „Říkáš to sám ze sebe, nebo ti to řekli o mně jiní?“ Tedy první část otázky: „říkáš to sám ze sebe“ znamená: chceš vědět a objevovat, kým doopravdy jsem? Je potěšitelné, že Ježíš i tohoto římského krutovládce zve ke spáse, k poznání své božské identity. A druhá možnost „nebo ti řekli o mně jiní“ má význam: Ptáš se kvůli tomu, že mě druzí obvinili? Ježíš Piláta pobízí, aby se rozhodl a aby si vybral: buď cestu vlastního pochopení, nebo předporozumění těch, kteří Ježíše přivedli. Vladař Kristu Pánu odsekne: „Copak jsem já Žid?“ a zvolí výslechový postup: „Čeho ses dopustil?“ Odmítl tedy židovského Mesiáše poznat opravdu a zevnitř, a tak byl v neutěšeném politickém procesu nakonec přinucen ho odsoudit jako protiřímského vzbouřence. Taková volba, kým bude pro nás Kristus, je i na nás, bratři a sestry. Slavíme svátek Krista Krále, který zavedl papež Pius XI. v roce 1925, známe a zpíváme píseň „Ježíši, Králi“ a další zpěvy o Kristu Králi… A počínáme si tak proto, že nám to o něm řekli jiní, nebo to říkáme sami ze sebe? Jinými slovy: zajímá mě, kým je Ježíš Kristus pro mne, živě a osobně? Nebo mi stačí předávaná vyznání a zažitá pojmenování?
Co vlastně znamená být králem? Můžeme snadno odpovědět, že se především jedná o politickou roli vládce, který má moc nad druhými a rozhoduje o svých poddaných. U starověkých národů byl král autoritou ještě mnohem hlubší. Jednak šlo o vojenské velení, tehdy zásadně důležité: král táhne v čele vojska, které má zaručovat bezpečí proti častým a zhoubným nájezdům okolních nepřátel. Ale král byl také velkou autoritou morální a duchovní: pro tehdejší společnost byl zástupcem nebo spíše zpřítomněním a ztělesněním konkrétního místního boha nebo božstva. Proto se Židé ke královské instituci stavěli nejprve odmítavě: „Nad vámi bude vládnout Hospodin“ (Sdc 8,23), slyšíme z úst charismatického izraelského soudce Gedeóna. Nakonec si však Izraelité královskou hodnost prosadili: panovník je měl sjednocovat politicky i nábožensky ve víře v Hospodina. Jenže po Davidovi se většina izraelských vládců své úloze zpronevěřovala, když obracela srdce lidu k falešným bohům a modlám. Postupně pak ve vyvoleném národě, těžce zkoušeném různými nepřátelskými okupanty, sílila víra v příchod krále – mesiáše, jenž vyžene cizí mocnosti a nastolí nové izraelské království.
Takové stále více politické představy Ježíš jednoznačně odmítal. I Pilátovi zdůrazňuje: „Moje království není z tohoto světa.“ To znamená, že se netvoří a neprosazuje lidskými silami a způsoby. Vzpomeňme na Ježíšova podobenství o Božím království, které přirovnává např. k maličkému hořčičnému zrnku (srov. Mk 4,31n). Náš Spasitel se ovšem v zásadě vrací k původnímu duchovnímu pojetí krále: naplňuje touhu lidí, aby vladař zpřítomňoval božstvo – přichází totiž, aby nám přinesl Boha a jeho vládu nad světem a nad lidstvem. To však není žádná vláda strachu ani ponížení, ale vláda zachraňující lásky. Krásně tuto skutečnost vyjadřují slova dnešního druhého čtení z knihy Zjevení: Ježíš Kristus „nás miluje, svou krví nás zbavil hříchů a učinil z nás královský národ a kněze Boha, svého Otce“. To je stručné a výstižné vyjádření Kristovy královské vlády: láska, vykoupení, pozvání do Boží blízkosti. Jsou to slova vyznání víry. A my můžeme tato slova přejímat a dále sdělovat proto, že nám to tak o něm řekli jiní; anebo sami ze sebe: tedy protože jsme to s Kristem prožili. Můžeme vyznávat Krista Krále jako nějaká vyjmenovaná slova našeho křesťanského slovníku, ke kterým se hlásíme a která opakujeme, aniž bychom jim dali vnitřní význam a opravdovou spojitost se svým životem, takže jsme pak svému okolí k smíchu podobně jako ten školák se svými špatně vyjmenovanými slovy… anebo se svého Krále opravdově přidržíme a budeme jej následovat. Jak?
Podtrhněme skutečnost, že vládci je třeba se podřídit. Pokud Krista jako Krále vyznáváme „ze sebe“ a nejen „že nám to řekli jiní“, pak se dnes před ním upřímně skláníme a odevzdáváme mu svůj život se vším všudy. Starokřesťanští učedníci, na jejichž svědectví stojí naše živě předávaná křesťanská víra, odmítli vhodit třebas jen malé zrníčko kadidla na modlářský oltář, protože vyznali: mým Pánem je Ježíš, mým králem je Kristus. My všichni máme od křtu velmi silné vyznavačské jméno – jméno „křesťan“, tedy „kristovec“ – ten, který patří Kristu, jehož králem je Kristus. Zde je tedy nutno se ptát: Podřizuji tomuto vladaři svůj život? Anebo se spíše podřizuji sám sobě, svému sobectví, pohodlí, zábavě… anebo ohledům a tlakům okolí, tomu, co dělá většina, co je jednodušší… pokud se takto vymykám podřízenosti Kristu, mohu snadno skončit jako Pilát: budu vyznávat Ježíše jenom tím, co mi o něm řekli jiní, a postupně ho tak podle tlaku okolí a vlastní hříšnosti odpravím ze svého života.
Dnešní slavnost nás však, bratři a sestry, naopak zve, abychom se Pánu plně podřídili s vědomím víry, že jeho je moc nad mým životem, že je to „moc věčná, a ta nepřestane“, jak jsme slyšeli v Danielově proroctví v prvním čtení. Podřízení našemu králi nás otevírá blažené věčnosti a jeho trvalé moci božské lásky. Kéž tato zkušenost naplňuje naše přejatá vyjmenovaná slova víry, aby byla pravdivá a účinná!