Milí Kristovi přátelé,

Úryvek z prvního Janova listu, který jsme dnes četli, je jeden z mých nejoblíbenějších textů; připomeňme si alespoň tyto věty: „Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm … Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání“. Na to krásně navazují dnešní Ježíšova slova z Markova evangelia: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“

Opravdová láska k Bohu, projevená pokorou a nebojácností, charakterizovala i otce Františka Krutílka, mučedníka pro víru, politického vězně za dob komunistické diktatury, o kterém bych rád dnes něco řekl při příležitosti třicátého výročí jeho úmrtí. Moje generace na něj vzpomíná jako na pokorného, tichého a moudrého kněze, kaplana Španělské kaple a především věhlasného zpovědníka, na kterého otec Michal jako jeho nástupce v kapli i ve zpovědnici krásně navazuje.

Když jsem přemýšlel, jak stručně přiblížit jeho životopis, vzpomněl jsem si na jeden náš rozhovor, kdy jsem se ho ptal, kolik ovládá cizích jazyků. Na to mi nejprve odpověděl, že to není důležité, že důležitější je, jací lidé jsme a jak máme rádi Boha a jak tuto lásku projevujeme k těm, které nám Bůh posílá do naší životní cesty.

Když jsem přesto naléhal, začal otec Krutílek vyprávěním, že česky ho naučila maminka v jeho rodné nedaleké vesnici Janovice, kde se narodil 26. 7. 1911 a odkud v 16ti letech odešel k saleziánům do Fryštáku. Německy se naučil v kontaktu s ostatními dětmi, neboť na Novojičínsku žili ve většině lidé německé národnosti. Latinsky, hebrejsky a řecky se naučil při studiích na kněze v italském Turíně, kam jej saleziáni poslali studovat. Kvůli válce se nemohl dostat hned zpět, proto působil nějaký čas v Itálii, kde i pomáhal protifašistickému odboji a zdokonalil se v italštině.

Po válce se vrátil zpět a po krátkém působení v Ostravě si jej vzal k sobě do Prahy tehdejší ředitel salesiánského díla, pozdější kardinál Štěpán Trochta jako svého sekretáře. „Nu a tam jsem se musel rychle naučit dalším jazykům“, vyprávěl mi otec František. „Vedl jsem korespondenci ve francouzštině, angličtině i ruštině“.

Tichého, skromného a pracovitého muže si vzal Štěpán Trochta s sebou i do Litoměřic, kde se stal biskupem. Na mou otázku, jak se naučil dalším jazykům, se otec František tiše usmál a pokračoval vyprávěním, že když přišli k moci komunisté, nastalo velké pronásledování a zavírání jinak smýšlejících lidí do komunistických lágrů. V roce 1950 pana kardinála internovali a on se s ním nemohl setkávat. V roce 1952 otce Františka odsoudili na 12 let jako vatikánského špiona a pak prošel vězeními v Pankráci, Ruzyni, Rtyni v Podkrkonoší, kde byl i zavalen v dole, Bytíze, Valticích a Leopoldově.

Otec František si nestěžoval, plně svým životem naplňoval slova o lásce v dnešním prvním čtení a neměl nenávist k těm, kdo mu ubližovali, což nebylo jednoduché. Málokdy se o těch časech rozpovídal, třeba o tom, jak je nahé v mrazu na betonu polévali vodou. Spíše mi vyprávěl o tom, jak se naučil další jazyky. V kobce seděl s Maďarem, dral peří vedle profesora arabštiny, který jej přitom učil dalšímu jazyku… Takto jsme spolu napočítali, že uměl třináct jazyků. Po propuštění v roce 1964 pracoval jako topič v Autopalu, kde házel tuny uhlí do pece.

Do duchovní správy se dostal zpět v roce 1966, nejprve jako kaplan v našem farním kostele. Protože v části fary byly tehdy kanceláře podniku Pramen, žil v jedné místnosti bez sociálního zařízení na faře – jako chlapec jsem u něj byl v dnešním skladišti v přízemí. Později přešel do Španělské kaple. A zde opět naplňoval dnešní Boží slovo a Ježíšovu výzvu „Nebojte se“. Za jeho působení se v kapli konaly akce a setkání, která jinde být nemohla, tajně se zde scházely různé významné osobnosti. Kvůli utrpení ve vězení byl téměř slepý, ale stále sloužil. Ke konci života, když ještě nebyli ve farnosti jáhni, dokonce pověření laici – akolyté četli místo něj evangelium. Otec František pak především v širém okolí proseděl obrovské množství hodin ve zpovědnici.

Měl však i humor. Nevím, zda před doktorem teologie otcem Vojtěchem mohu citovat některé jeho teologické otázky, na které by správně možná neodpověděl ani on. Na otázku, který svatý se nikdy nedostane do nebeského království, byla správná odpověď – Svatý Hostýn či Svatý Kopeček. A na otázku: Co je to? Byla spasena, a do nebe se také nikdy nedostane, byla správná odpověď – tráva. 

Otec František zemřel 22. ledna 1996 při cestě z bohoslužby v kostele Nejsvětější Trojice domů do Španělské kaple. Pochován je na Starém Jičíně.

Co říci závěrem? Pro mou generaci je otec František velkým vzorem. Já osobně si na něj vždy vzpomenu, když je něco jinak, než si představuji já, s jakou pokorou vše přijímal. A také věřím, že se za nás přimlouvá v nebi.

Jáhen Antonín Urban