Dolomity 2022

Dolomity 2022

Dolomity

očima Jany Machovské

 

Podle vyprávění jsem věděla, že Dolomity jsou krásné, kdo tam byl, rád se vracel. Byla jsem překvapená, kolik lidí se již zúčastnilo zájezdu do těchto hor. Vysvětlení bylo jednoduché, Otec Alois tam pojede letos po třicáté.

Vzala jsem to jako výzvu, ve svých 65+ nebylo na co čekat. Chtěla jsem zažít atmosféru  a vidět krásu těchto velikánů, moje jméno bylo na seznamu mezi prvními přihlášenými.

Den odjezdu nám zpestřila bouře, za vydatného deště v pláštěnce, s batohem na zádech a kufrem v ruce jsem se vydala k autobusu, vylepšená úrazem ruky a obličeje. Pán zkoušel mou sílu vůle a odhodlání.

Po naložení zboží pro kuchyň  proběhla společná modlitba v chrámu páně a následně se každý představil. Můj batoh

v autobuse uvolnil místo pro rodinu s dětmi, pak ponechal 2 metrového pana Romana na dvousedadle. Bylo rozhodnuto, budu sedět u okna a s Františkem. František byl pro mne neznámou a měl přistoupit v Prostějově.

První slova pana Františka po dosednutí byla, “konečně se vyspím“. Bylo mi jasné, že tomu tak nebude. Mé 65+ nohy potřebovaly v pauzách pohyb a dostat se z místa u okna. Poprosili jsme Svatého Kryštofa o požehnání  na cestu a s modlitbou usínali.

 

Já i pan František jsme uvítali sobotní ráno  v autobuse.

Naše nocování jsme přešli s humorem. Neznámý František se stal známým a přátelským Otcem Františkem, úžasným spolucestujícím, knězem a skvělým člověkem.

Ranní modlitba nás dovedla k městečku Svatý Martin a domu Velehrad v malebném údolí. Zdatní jedinci  s kněžími Otcem Aloisem, Otcem Vlastimilem a Otcem Františkem vystoupali do výšin hor, my méně zdatní nebo nevyspaní měli cíl Svatou Magdalenu s restaurací.

Různými cestami  malebnou krajinou jsme se sešli  u farmy  s vůní jahod, malin, borůvek, heřmánku a jiných bylin.

Na stole se kupily poháry s ovocem, zmrzlinou a šlehačkou. Miska s bílým jogurtem a jahodami zůstala osamocená bez majitele. K radosti obsluhujícího jsem si ji přivlastnila a obsah misky byl skvělý. Nad vůní kávy jsem si vyzkoušela znalost francouzštiny, a tím získala nové známé.

Bylo poledne, údolím se rozezněly zvony kostela Svaté Magdaleny, slunce rozhrnulo mraky  a ozářilo vrcholky hor.

Po společném hodování jsem se vydala  zpět,  můj svetr během cesty zahřál jedno zmrzlé mládí. Při ubytování s  úžasnou laskavostí pro mne neznámý muž se  postaral o můj kufr a odnesl ho do 2. patra. Později již měl jméno, seznamovací posezení s oběma manžely bylo příjemné.

Večerní Mše Svatá  byla poděkováním, trojice našich kněží  proměnila kapli domu Velehrad  v posvátné místo.

Po Mši Svaté a požehnání následovala večeře, mistrovské dílo Marušky a její kamarádky.Své tři spolustolovníky jsem znala ze Švýcarska, setkání se čtvrtým mělo sílu, od miminka do dospělosti „mé dítě“ z ordinace lékaře. Den  plný dojmů končil, zážitky  se odrážely v rozzářených  tvářích  jako v zrcadle.

 

Je neděle, den oslavy Páně a pro nás den věnovaný Svatému Františkovi. V okně pokoje na nás svítil bělostí kostel Svatého Martina, začal sváteční  den. Mše Svatá proběhla ve dvou jazycích se  čtyřmi  knězi. S Pánem jsme zahájili nový den.

Po bohaté snídani z rukou Marušky a svačinkou na cestu jsme vyrazili po poutní cestě Svatého Františka. Stoupali jsme lesem vzhůru kolem vodopádu k jednotlivým zastavením poutní cesty. Odborné doprovodné slovo Otce Vlastimila provázela společná modlitba a zpěvy. Pouť ukončila Mše Svatá  v komorním prostření kaple Svatého Františka.

Po požehnání Otcem Vlastimilem se skupina poutníků  rozloučila s kapličkou. Dole nás čekal  autobus a celé volné nedělní odpoledne. S modlitbou Svatého Růžence jsme dorazili do Sv. Martina. Slunná terasa se stala místem setkání a odpočinku.

V podvečer, v kapli domu Velehradu zaznělo poděkování Pánu za dary dne. Čekala nás večeře a la mistr kuchař. Omluvili jsme se Marušce za nesnědené svačinky a slíbili nápravu. Večer ukončil odpočinkový den.

 

Mše Svatá v kapli Velehradu zahájila pondělní ráno zalité sluncem. Modlitba kněze, modlitba věřících, proměna Páně a požehnání s prosbou ochrany se neslo kaplí Velehradu.

V jídelně po poděkování Pánu za dary zavoněla káva.

Po bohaté snídani s batohy, /mnozí vybaveni „ čelovkami“, helmami a úvazky/, jsme usedali do autobusu. V mé hlavě rostl otazník, co se mnou? Dostali jsme mapky, Otec Alois vysvětloval trasy dne. Pán je milostivý a pomáhá.

Záchrana Otec František za mnou  poslal Ditu a pomohl mi orientovat se v mapě. Ve dvou jsem si mohla sestavit program dne. Lanovka nás dovezla  na Rotwandwiese Hute a  náš „tým „ se vydal společně s ostatními po pěšině loukou, pak lesem,ale u vyhlídky naše cesta změnila směr. Cílem většiny byl Rowandspitze 2936m.V lukách nad lanovkou jsme se spojili  francouzskou rodinkou s dětmi. Šla jsem s pravdou ven, v mém batohu chybělo jídlo, svačina na cestu si hověla v jídelně k velké „radosti“ Marušky. Vybavena sušenkami od přátel jsem vyrazila s Ditou po cestě číslo18 směr Kreuzeberk Pass. Pak následovala pěšina mezi keři a jako za odměnu  se nám otevřelo panoráma štítů hor. Na kmeni ve tvaru V směnným obchodem jsme se najedli, Dita dostala ke krajíci chleba sušenky a já její druhý krajíc. Od vidiny kávy nás odradil dav lidí u lanovky. Přes louku pod lanovkou jsme se dostali k ukazateli Alpinisteig, pěšina lemovaná alpskými bylinami nás vedla kolem hory Rotwandwiesen s výhledy na protější  velikány. Únavu Dity zahnala louka pod lanovkou, místo v trávě s pohledem na panorama hor ukončilo naše 11km putování. Po krátkém odpočinku nás čekala cesta lanovkou dolů.  V kabině lanovky se nesla k Pánu naše modlitba s prosbou za poutníky. Dole nás uvítal otevřený autobus s vůní kávy s přátelským panem řidičem a jeho paní, vodou ze studánky jsem si umyla pot z čela. Můj otazník, co budu v Dolomitech dělat, se rozplynul.

 

V úterý jsme vstali brzy, čekalo  nás srdce Alp. Naše trojice kněží nás pozvala k ranní Mši svaté, k hostině Páně.

Po požehnání darů snídaně jsme usedli ke stolu. U  talíře již ležela moje svačina na cestu.

Dlouhá fronta aut před parkovištěm  místa Rifugio Auronso nevěstila nic dobrého. Úžasný Otec Vlastimil  v plynulé italštině vše domluvil, nemuseli jsme se vrátit, ale zůstali, autobus  pro nás přijel bez nutnosti placení parkování. Díky!!!

Vytvořili jsme skupinu  šťastné sedmy. Po vyfocení na památku, jsme se vydali  kolem vrcholu velikána Drei Zinnen s třemi chatami a kostelíkem po cestě. Pán nám poslal krásné počasí. U druhé chaty se vzpomínkou na Marušku jsme u společného stolu  spořádali obědovou svačinu. Naše sedma se  rozdělila do dvou skupin a zamířili dvěma směry ke třetí chatě Drei Zinnen Hute.

Naše dvojice si zde našla místo  mimo dav lidí, pod námi se blýskalo azurové horské oko, nad námi se vznášeli rorýsi a kolem nás se tyčila krása hor.

Vzpomněla jsem si na báseň o štrůdlu Otce Aloise. A stalo se. Se třemi kusy vonné krásy v rukou  se mi honilo hlavou,jak to ponesu v batohu. Hleděla jsem na schody, pak zvedla oči a přede mnou v srdci hor stál Otec Alois. Na tohle setkání se nedá zapomenout.

Darem mi byla vůně kávy  a prožitek okamžiku.Naše skupina opět sedmi se vydala zpět,magické slunce barvilo krajinu horských velikánů, tiché díky za vše. Na chatě nás čekala  vonící večeře  a zasloužený odpočinek.

 

Ranní Mše Svatá otevřela středeční ráno. Mnohé čekal náročný den, pro mne odpočinkový. Jako každý den proběhlo seznámení s mapou dne a s odborným výkladem Otce Aloise. Já v ruce mapu a Otec František mi dával lekci orientace a rady na cestu.

Čekalo nás PASSO DI FALZAREGO. K týmu z pondělka se přidala jedna bolavá záda  a jedno bolavé koleno. Lanovka  Lagazuoni  nás vyvezla nahoru. S pohledem na kus betonu kolem chaty mi nebylo jasno, co tu budu dělat. Po objevení stezky k vrcholovému kříži bylo vše jinak. Místo s křížem se stalo místem setkání, skupinky našich se scházely a rozcházely.

Na velkém kameni ozářeném sluncem naše kvarta rozložila polední piknik. Myšlenka na kafe nás dovedla na terasu k chatě a ta se stala dalším místem setkávání. V nové sestavě v počtu tři jsem okusila chuť tunýlků, pozorovali jsme Růžovku, prostřední vrchol hory, kterou zdolávali

  1. Alois, O. František, O. Vlastimil a další hrdinové dne.

Pochvalu zaslouží všichni, i malé děti v tunýlkách.

Krása hor nás nepustila dolů až do doby setkání  ,každé z nás tří zůstaly v kapse kamínky ve tvaru srdce na památku.

S modlitbou svatého růžence jsme se vrátili  na Velehrad, kde nás očekávaly naše hostitelky a  jídelna plná vůně. Den ukončil spravedlivý spánek.

 

Pán byl laskavý, i čtvrteční ráno bylo zalité sluncem.

Opět se domem Velehradu rozléhala česká píseň při ranní Mši Svaté.

Čekalo nás místo bojů první světové války Monte Piana. V paměti mi zůstalo vyprávění mého stařečka, který se zúčastnil boje na“ Pijávě“ na straně císaře pána Rakouska –Uherska. Patřil k těm, co přežili.

Naše nová čtveřice využila džípu a serpentinami se dostala nahoru. Džíp zřejmě  pamatoval první světovou válku, adrenalinový zážitek  ukončilo na horním stanovišti společné foto, a  to i zahájilo náš výlet.

Nad námi svítila bělostí kaple, pietní místo 14 000 padlých Italů, proti nám se blýskala okna aut na parkovišti Drei Zinnen a  tyčila se dominanta tohoto velikána, před námi nás lákal vrchol hory Monte Piana, protkaný chodbami, zákopy a bunkry. Kráčeli jsme po pěšinách k vrcholovému kříži, koberec trávy a alpská květena ozdobily toto pietní místo.Vrcholový kříž se stal místem neplánovaného setkání našich horských turistů, pro mnohé také místem krátkého odpočinku.

Bouřkový mrak nad vrcholy Drei Zinnen otestoval naši čtyřku, já sem se kochala krásou okamžiku, ostatní tři byly reálné a prchaly ke stanovišti aut. K mému zklamání se jelo dolů.

Tým jsem opustila a dala se na toulání a vyrazila  do neznáma. Krátce nato se mi otevřela krajina s jezerem Missurina, s břehem lemovaným malebnými kavárnami, restauracemi a obchody se suvenýry. Moje toulání ukončilo neplánované setkání. V milé společnosti, nad hrníčkem vonící kávy zbytek odpoledne rychle uběhl. Odnesla jsem si vzpomínky a suvenýry v batohu.

 

Páteční den si plánoval každý podle sebe

Pan řidič, jeho paní a autobus  dle úředních nařízení museli odpočívat před cestou zpět.

S kněžími Otcem Aloisem, Otcem Vlastimilem a Otcem Františkem jsme prožili sváteční chvíli Mše Svaté.

Po nasycení duše nás uvítala jídelna a nasytila tělo. Trojice kněží zamířila k výšinám pozdravit vrcholky alpských velikánů a s nimi další poutníci. Jiní dali přednost toulkám v malebné krajině, kam jsem patřila i já. K celotýdenní kombinaci já a Dita  se přidal Jarek a Irena.

Naše soukromá poutní cesta vedla od chrámu Sv. Martina, k chrámu Sv. Magdaleny a dál kolem usedlostí zasazených do zeleně luk  a lesů. Loučili jsme se s krajinou s nadějí „když Pán dá, rádi se vrátíme“. Naše putování ukončilo posezení před restaurací ve Sv. Magdaleně.

Jak včely se slétnou na rozkvetlou louku, tak se scházely skupinky našich alpských turistů ke sladké tečce dne. V kruhu nových přátel, nad miskou bílého jogurtu  s jahodami,  s vůní  kávy v šálku, před očima sluncem nasvícené panorama alpských hor, co víc si přát. Díky Pánu.

Naše kamarádky kuchařky připravily večerní pohoštění a pozvaly nás ke společnému večírku na rozloučenou. Patří jim poděkování  za celotýdenní  mistrovské dílo. Večer se rozvinul do nenucené zábavy v debatních, herních  a hudebních kroužcích. Vše ukončila půlnoc a sladký spánek.

 

Nastala sobota, den odjezdu. Sešli jsme se ke Mši Svaté s trojicí našich kněží, abychom poděkovali Pánu za proběhlý týden. S Darem Těla Páně z rukou kněze jsme se oddali soukromé  tiché modlitbě. Požehnáním na cestu se ukončila posvátná chvíle v kapli na  Velehradě.

Po poděkování za dary jsme naposledy usedli v jídelně k poslední snídani. Pak již jen dobalit kufry, snést je dolů a nasednout do autobusu. Díky za pomoc s kufrem.

S modlitbou s třemi kněžími jsme se vydali na cestu zpět.

Po krátkých nákupních přestávkách autobus zamířil k domovu. Po dlouhé, ale bezpečné jízdě se skvělým řidičem

ve večerních hodinách náš autobus zastavil u kostela v Novém Jičíně.

Vřelé díky za skvělou kuchyň,vřelé díky panu řidiči a jeho paní. Nevím, která skupina se může pochlubit přítomností tří kněží, každodenní Mší Svatou. Modlitby se nesly k Pánu. Milovaný Otec Alois vytvořil za těch 30 let rozvětvenou rodinu alpských turistů napříč několika generacemi.

S přáním Božího požehnání děkujeme.

Print Friendly, PDF & Email