Sestry a bratři!
Koná-li se nějaká demonstrace, pochod, shromáždění za nějakým účelem, ale i koncert nebo sportovní událost, vždycky se hledí na to, kolik přijde lidí: pokud se jich sejde hodně, akce vyzní pozitivně a má mnohem větší účinnost. Mohli bychom uvažovat podobně v pohledu na naše církevní shromáždění: je-li nás hodně např. v neděli v kostele nebo na nějaké pouti, můžeme být spokojeni, protože to vždycky lépe působí. Jenže… ve skutečnosti tohle správným měřítkem pravosti a účinnosti není. Ježíš uzavírá dnešní evangelium slovy: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Dva nebo tři – a víc ne? Jistě jsou tato slova ujištěním, že i v maličkém společenství je Pán přítomen. Ale je snad potřeba tento výrok chápat ještě jinak: nestačí, že nás je hodně – zásadní je shromáždit se opravdu v Pánově jménu v intenzitě malých skupin a jednotlivých setkání – a jedině takto může být i veliké shromáždění prodchnuto Bohem. Jinými slovy: nejde v první řadě o velké počty, ale o kvalitu v malém, která se teprve potom zúročí ve velkém počtu shromážděných. Jedině z malých setkáních intenzivní hloubky získávají hromadné akce pravou účinnost. Jednoduchým příkladem může být veliká rodinná oslava: pokud členové rodiny spolu tvoří pěkná společenství a vstřícné vztahy, bude i ohromná rodinná sešlost efektivní; pokud jednotlivé články vztahů nebudou fungovat, bude velká oslava pouze vnějším zdáním, bude vnitřně rozpačitá, neřkuli prázdná.
A tak nás, bratři a sestry, toto Ježíšovo slovo přivádí k tématům i našeho farního společenství. Je nepopiratelně důležité, že se shromáždíme při nedělní eucharistii v poměrně velkém počtu. Ale aby to bylo setkání opravdové a Pán nás v něm mohl navštěvovat svou přítomností, je nutné, aby bylo doprovázeno menšími setkáními, při nichž bude Pán intenzivně uprostřed nás. V prvé řadě samozřejmě v životě jednotlivců a jednotlivých rodin: je rozdíl, jestli se sejdou farníci, kteří se přes týden doma nebo jinde modlí, obětují a rostou ve víře, nebo přijdou účastníci po celotýdenní honbě za vším možným důležitým, ale bez Krista. Proto i sem zaznívá neodbytné Ježíšovo slovo: „Kde jsou dva nebo tři…“ Setkáváme se s Pánem takto zvlášť, navíc, intenzivně, s někým dalším, ve společenství…? Anebo v nějaké službě církvi, která je právě tady a teď potřebná?
Musím přiznat, že mne leckdy mrzí vlažnost, s níž přistupujeme k tomu, co nám církev nabízí právě k tomu „navíc“ pro Boha, pro církev, pro naši víru a lásku. Je mi jasné, že každý má své limity a možnosti a své důrazy a životní příběh. Ale přesto či právě proto zkoumejme každý bez odsuzování druhých: přijdu na mši svatou navíc ve všední den, jenom tak? Nebo „jen“ na tu nedělní? Anebo adorace, rozjímání nad biblí či katecheze během roku – využiji této možnosti až „pod nos“ pro svou víru? Každý večer se zde v kostele modlíme růženec – kolikrát tu jsou opravdu takřka jen „dva nebo tři“… Anebo rozpis služeb k adoraci na první pátek nebo k dozoru v kostelích při slavnosti města – nevycházím z údivu, jak je možné, že z tolika, co nás tu je, se stěží najde těch několik, kteří mají ochotu se zapsat a přijít…! A formace dětí? Páteční večerní bohoslužby jsou příležitostí odevzdat s rodinou pracovní týden do Boží náruče v začínajícím víkendu. Jenže je tolik různých aktivit, výjezdů, akcí a zábavy, které se musí stihnout… bohužel na úkor mše svaté. S bídou děti odprovodíme do jedné hodiny náboženství za týden, ale třeba schola a ministranti zůstávají mimo rodinný repertoár mnohých farníků. Kde jinde a kdy jindy ovšem mohou děti prožívat důležitost víry a společenství s vrstevníky? Ano, bratři a sestry, hlásíme se ke Kristu, ale bohužel často jen tím, co zbude nejnutnějšího a řádně okleštěného, ať už přívalem mnoha dalších aktivit nebo lhostejností, povrchností či strachem, že nejsem dobrý křesťan, tak se raději „zaseknu“ na nějakém zákonném minimu, takže po mně nikdo nemůže víc chtít – ani já, ani církev ani Bůh sám… Ke změně takové mentality nepomůže žádné plamenné kázání páně farářovo… Jediným klíčem je ochota zaslechnout Ježíšův hlas, který nás s láskou zve k životu v církvi, jež je naším domovem a zprostředkovává nám Pánovu vyživující blízkost: „Kde jsou dva nebo tři…“ Intenzivně, navíc, znovu, opravdově a s prioritou Božího království.
A tak jsem na druhé straně moc rád, že v naší farnosti existují a fungují společenství těch, kteří se chtějí setkávat a chtějí také pomáhat v životě církve. Jedním z krásných projevů tohoto ducha církve je hudební uskupení, které se začalo scházet k doprovodu liturgie při mimořádných příležitostech, a nyní z toho vyrostlo společenství ochotné podílet se pravidelně na hudební a pěvecké službě při nedělní mši svaté v 10 hodin. Dosud tuto službu zajišťovala skupina matek se svými dětmi – konkrétní pomoc v situaci, kdy dosavadní schola mladých přestala fungovat. Jsem vděčný za to, že toto uskupení drží obětavě službu při nedělních bohoslužbách, ačkoli je to leckdy obtížné. Nyní se tedy k této rodinné schole přidává schola složená převážně z mladších muzikantů a dalších ochotníků. Obě tělesa se budou střídat při doprovodu „desáté“ nedělní mše svaté. Za tímto novým modelem plně stojím a jsem za tuto podobu velmi rád. Pokud někdo má v této věci nějaké pochybnosti či jiné postřehy, ať mi je přijde s důvěrou svěřit, budu rád; avšak zdržme se jakýchkoli spekulativních řečí na něčí adresu tzv. „za kostelem“, které jsou ke škodě vždy a všem – při plném vědomí a dobrovolnosti se snadno stávají i těžkým hříchem, který rozvrací církevní společenství a ubíjí nadšení a ducha služby. Obě scholy nacvičují každou neděli od 9 hodin – nácvik je podmínkou společného zpěvu, který má být důstojný a připravený. Do dosavadní rodinné scholy jsou zvány především maminky, ale i tatínci se svými dětmi; k nové schole nechť se přidají zvláště mladí zpěváci a další ochotní pomocníci dle domluvy s vedoucími. Rodinnou scholu má na starost paní Šárka Rašková; druhou, novou scholu pro mladší členy pak bude vést slečna Alžběta Macíčková.
A ještě jedno téma bych vám rád s důvěrou svěřil – téma, které se týká života církve i v našem farním společenství. Od roku 2027 mají faráři v naší diecézi povinnost zřídit v každé farnosti pastorační radu. Jedná se o poradní a komunikační orgán faráře, který kolem sebe shromáždí zástupce farníků, aby mu pomáhali ve směřování farního života, pastoračních aktivit a evangelizačního úsilí. Společně tak hledají cesty, kudy Pán chce farnost vést. Zástupci z řad farníků mohou být vybráni různým způsobem. Já si členy této nové pastorační rady zvolím sám, protože dílčí volby v naší částečně anonymní městské farnosti by mohly znamenat preferenci těch, kteří jsou jednoduše všude a vždycky vidět. Členy pastorační rady však nemají být ti, kteří dělají první a poslední, takže jim ještě přidáme další úkol. Naopak. Jedná se o jakési charisma dobré rady farníků, kteří jsou zbožně zakotveni ve společenství církve, leží jim na srdci život farnosti, jsou schopni utvářet a komunikovat vize a pohledy do budoucna a umějí propojovat farníky skrze kontakty, které mají. Jsou to dle slov dnešního prvního čteni „strážní pro Izraelův dům“, kteří budou faráři tlumočit podněty Božího Ducha a současně postřehy a požadavky dalších farníků. Jedná se tedy o specifickou službu; ten, kdo není vybrán, není horší nebo méně spolehlivý… Hraje zde roli spousta faktorů. Výběr členů probíhá nyní během měsíce září; na jeho konci oznámím podobu nové pastorační rady. Z těchto důvodů se také už nyní na podzim nekoná žádná koordinační schůzka k životu farnosti, která dočasně nějak vyplňovala mezeru v tomto poslání farníků. Potřebné termíny a akce nastavíme nyní se zodpovědnými osobami a posléze budeme farní život utvářet specificky i skrze pastorační radu. Je to pro nás všechny docela novinka, budeme se to tedy postupně učit.
Sestry a bratři, Ježíš nám dnes ukládá poslání budovat život církve skrze setkávání v různých společenstvích a duchovních aktivitách, v nichž bude on sám uprostřed nás. Mnohé se daří a leccos se nově buduje. Díky Bohu i vám. Mnohé však zůstává výzvou a pozváním od samotného Krista pro ty, kteří svou víru hodlají rozvíjet opravdově a důsledně, a nestačí jim jen uspokojení z velikého setkání při nedělní eucharistii. Kéž je naše touha po intenzivním životě s Kristem opravdová a tvůrčí!